Dědečci přece nelžou

Vidím to, jako dnes. Píše se rok 1980 a já sedím u postele svého dědečka. Brzy oslavím šesté narozeniny a moc dobře si uvědomuji, že s dědou není něco v pořádku. Před týdnem se vrátil z nemocnice, maminka doma plakala a taťka se mnou za celou tu dobu nepromluvil snad ani jediné slovo.

Myslí si, že jsem na všechno malá, ale to není pravda. Když se naši nedívali, protáhla jsem se dírou v plotě k sousedům. Paní sousedka se jmenuje Františka a je to ta nejhodnější zdravotní sestřička, kterou znám. Pověděla jsem jí, že se o dědečka bojíme. Ona se jen usmála, pohladila mě a řekla, že doktoři jsou šikovní, všechno bude zase dobré. Když jsem se vrátila domů, mamča zrovna míchala v kastrolu špenát. I když ho moc nemusím, vím, že dnes je Zelený čtvrtek, den, kdy se to musí vydržet.

Po malých lžičkách jedl i dědeček. Velikonoce měl moc rád. Každým rokem mi vyprávěl historky o zvycích, které se držely, když byl malý, o řehtačkách, o prvních králíčcích - březňácích, co byli neposlušní a věčně utíkali. A každým rokem byly ty příběhy pěknější a barevnější. Věřila jsem každému slovu - dědečci přece nelžou. Když opatrně dosrkal zelenou kaši z talíře, spiklenecky na mě mrkl: „Tak co, pomlázka se letos plést nebude? To jsou mi pořádky!" Maminka se musela opřít o plotnu, aby neomdlela, taťka si dovolil nesouhlasit, nebylo to nic platné. Děda je prostě živel, síly má na rozdávání. Šli jsme spolu nařezat proutky na tatárek. Chtěla jsem se přitulit, a cítila, že ho bolí celé tělo.

Odřezáváme i jednu silnější vrbovou větvičku, na píšťalku. To byla moje velká radost. Píšťalku z vrbové kůry nikdo v okolí „otlouct" neuměl, a když už, nikdy mu nezapískala pěkněji než nám. Poskakovala jsem kolem dědy, těšila se...a nic, ani pípnutí. I když jich zkoušel vyrobit několik, byl to první rok, co se mu nepovedla. Zklamaně si podepřel hlavu o kmen stromu a dlouze se na mě zadíval.

Ten pohled cítím ještě dnes a vím, že to bylo rozloučení. Domů jsem ho musela já, malá holka, doslova dotáhnout. Boty si ještě zul a v ratanovém křesle na chodbě omdlel. V rukou jsem držela píšťalku, co nepískala, pomlázku, co nebyla dopletená a hlavou se mi honila otázka, co s dědečkem bude. Sanitka u branky zastavila za malou chvilku, dostal injekce a já ty pitomé proutky položila zase na stůl v domnění, že budeme brzy pokračovat. Nestalo se.

Na Velký pátek se můj dědeček už ze spánku neprobral. Sebrala jsem všechnu sílu, co ve mně byla a zkusila do něho opatrně strčit, co kdyby si to ještě rozmyslel. Ale v koutku duše jsem cítila, že se to nestane - dědečci totiž nikdy nelžou. Dnes už jsem matkou třech dětí, vzpomínky každým rokem blednou, ale ta vrba si tam stojí dál a já si její kůru chodím po celé ty roky vždycky o Velikonocích pohladit.