Honzíkovy Velikonoce

Velikonoce jsou svátky jara, říká se. Letošní Velikonoce byly poněkud podivné, a přesto o nich můj syn prohlásil, že byly nejlepší v jeho životě. Nikdy jsem nepochopila, jak se počítá den, na který připadne Velikonoční pondělí. Vycházelo – li v březnu, věděla jsem dopředu, že jej prožiju u počítače, a budu dohánět vše potřebné k daňovému přiznání. Pokud vycházely velikonoční svátky na duben, těšila jsem se na Velikonoční pondělí, jak budu mít den sama pro sebe k odpočinku.

Letošní velikonoční svátky vyšly přesně na přelom března a dubna. Naštěstí jsem stihla všechna daňová přiznání odevzdat ještě před sobotou a v sobotu se mohla vrhnout aspoň na běžný úklid a ozdobení bytu. No, ozdobení. Koupila jsem v marketu kytku tulipánů, kterou jsem dala v obýváku na stůl, a rozkvetlý zlatý déšť v květináči, který jsem nechala Honzíka nazdobit starými kraslicemi a mašličkami, a šoupla jsem jej před vchodové dveře, abychom vytvořili aspoň trošku té velikonoční atmosféry. Jak to dopadlo, asi tušíte. V neděli ráno jsem nenašla ani květináč ani kraslice. Před dveřmi ležela kopa sněhu a stále foukalo a stále sněžilo. Sníh jsme měli navátý až do poloviny oken. Honzíkovo těšení na velikonoční pomlázku jsem brzdila tím, že maminky v takovém počasí určitě nedovolí jejich holčičky postříkat vodou. Že si nemá vodní pistoli ani chystat, stačí prut.

Honzíkovy Velikonoce Honzík již druhým rokem odmítal jezdit s tatínkem a mladším bráchou na pomlázku po rodině. Zjistil totiž, že je daleko zábavnější chodit se spolužáky trestat spolužačky za jejich celoroční hříchy. Tento rok se manžel ale rozhodl, že na něj čekat do dvanácti nebude, než se vrátí, že už se to jaksi nehodí chodit na velikonoční návštěvy ve dvě odpoledne. Počasí se zdánlivě umoudřilo, v pondělí již nesněžilo. Krásně svítilo sluníčko, sníh tál a všude tekly proudy vody. Hned ráno jsme nasedli všichni do auta a zajeli aspoň k mým rodičům a sestře domů. Mají tam přece dvě malé holčičky a ty si trošku toho zmrskání zaslouží. Honzík se od rána kabonil. Pistol s vodou si vzal aspoň k babičce, že holky trošku postříká teplou vodou u nich doma. V ruce svíral nazdobený prut a v kapse měl schovanou voňavku, kterou stejně nakonec ani nikde nepoužil.

Když jsme dojížděli k našim, švagr venku odhazoval těžký sníh do zahrady. Mrkla jsem na Honzíka: „Hele, Honzi, strejda je venku. Tak utíkej rychle za holkama a strč je do vany dřív, než přijde a zase Ti to zakáže.“ Hnal se jako velká voda. Šoupnul obě ještě v pyžamku do vany. Manžel mu naplnil pistol teplou vodou a Honzík na obě střídavě stříkal a stříkal a holky ječely. Tedy ono to bylo tak. Starší, Lucinka, začala ječet. Malá Julinka z toho všeho byla taková vykulená, vyděšená, a když viděla ségru brečet, tak začala ze solidarity ječet taky. Z jedné strany fotil manžel, z druhé strany natáčela ségra na kameru, aby měly holky na co vzpomínat. Manžel mi pak v autě řekl, že Lucka je herečka k pohledání. Že mu vyplázla jazyk a pak řvala dál. Nicméně Honza byl naprosto spokojený. Zmrskal babičku, zmrskal tetu, pistol nechal v autě a vyrazil za klukama. Mé poklidné dopoledne začalo. Manžel odjel s Vašíkem na rodinné návštěvy a já si uvařila kafe, posadila se do křesla a chvíli si užívala to ticho doma. Z toho mě vyrušil Honza a jeho kamarádi. Když mi slíbili, že mě letos nezlijou jako loni a nebudu muset po nich opět leštit dveře, pustila jsem je dál. Nechala jsem se tedy aspoň pořádně pobacat, dala jsem jim teplý čaj, ať se posilní na další cestu, dostali svoje velikonoční balíčky a vyrazili o dům dál. A já si konečně užívala své poklidné dopoledne. Zkoukla jsem nějakou tu pohádku, napsala dopisy kamarádkám. Chvíli jsem i zdřímla.

Honzík dorazil domů v jednu odpoledne. Už se vůbec nekabonil. Pusa mu jela, jak mi vyprávěl všechny zážitky. „Mamko, vůbec jsme vodu nepotřebovali. Někde nás dovnitř nepustili a některé mamky nedovolily holky vytáhnout ven. Ale Lucku, mamko, jo! Lucku nám její taťka dovolil vytáhnout v pyžamu ven a hodit do sněhu. A Kristýnku jsme zkoulovali kuličkami. Albi zazvonil sám a my jsme byli schovaní za rohem, a když vylezla, tak jsme na ni házeli kuličky sněhu. Mamí, to bylo hustý!!“ Můj poklidný den skončil. Honza vyprávěl a vyprávěl. Ohřála jsem oběd, sedli jsme si ke stolu, ale on stále mluvil a mluvil. Odpoledne jsme si spolu zahráli pexeso a carcassonne, koukli na pohádku a v pět jsme jeli vlakem za manželem a za babičkou. To by nám neodpustila, kdyby tam Honzík na Velikonoce nepřijel. Honza si cestu užíval. Cestou z nádraží na mě házel jednu kuličku sněhu za druhou.

Večer seděl v posteli a liboval si: „Mamko, to byly nejlepší Velikonoce v mém životě.“

„Dej pokoj, prosím Tě, tolik sněhu, už aby bylo jaro,“ řekla jsem otráveně.

„Mamí, ale mohl jsem hodit holky do vany! A strejda mi ani nenadával. Byly prostě ty nejlepší!“

Palka - čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete