Houbový guláš - nejoblíbenější receptyHoubový guláš - nejoblíbenější recepty Červená řepa - nejoblíbenější receptyČervená řepa - nejoblíbenější recepty Nakládané zelí - nejoblíbenější receptyNakládané zelí - nejoblíbenější recepty Jeřabiny - nejoblíbenější receptyJeřabiny - nejoblíbenější recepty
Chytrá Žena na Facebooku
Kategorie
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Pátek 22.09. 2017
Dnes má svátek Darina
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 
Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY
Dělená strava? Zase další dieta? Nebojte se, dělená strava spočívá v tom, že své jídlo dělíte na bílkoviny, sacharidy a neutrální potraviny.

Nečekaná velikonoční návštěva

17. 04. 2017 | Povídky, příběhy

Dlouhé roky jsem měla jednoho kamaráda na Hané. Tomáš žil v malé vesničce vzdálené zhruba sto šedesát kilometrů od našeho města. Naše seznámení bylo čistě náhodné. Cestovala jsem do nedalekého města za kamarádkou a v podchodu jsem narazila na člověka, který sebou házel v křečích, svíjel se a potřeboval evidentně pomoc. Tím mužem byl právě Tomáš. Tehdy měl něco málo přes třicet let a přijel sem za svou tetou.

Tomáš měl totiž ve svých zhruba dvaceti letech nehodu, kdy ho coby cyklistu smetlo auto jedoucí po vedlejší silnici. Tomáš jel po hlavní a měl tudíž přednost. Řidička automobilu si ale Tomáše na kole nevšimla, vjela na hlavní a smetla mladého cyklistu.

Dlouhé měsíce bojoval Tomáš o život. Jeho zranění byla vážná, ocitl se na nějakou dobu v kómatu. Po procitnutí ho jeho nejbližší učili znovu mluvit, psát a další dovednosti, které před nehodou uměl.

Ač vysoudil odškodné a bolestné, zdraví mu to tak úplně nenahradilo. Zůstala mu poúrazová epilepsie, ztratil čich a cit v levé ruce. Nyní, víc než deset let po nehodě, už žil téměř jako zdravý člověk. Zůstal mu jen částečný invalidní důchod. Jeho epileptické záchvaty nebyly moc časté, a tak ho jeho maminka se sestrou pustily na cestu za tetou, které vezl výslužku ze zabijačky. Doufaly, že se nic nestane, ale osud byl jiný. Ležel v podchodu, svíjel se v křečích, a přestože kolem něho prošlo pár netečných chodců, nikdo mu nepomohl. Mně jeho osud nebyl lhostejný. Zavolala jsem mu záchranku. Ta ho odvezla do nemocnice. Ještě než ho odvezli, napadlo mě vložit mu do kapsy cedulku se svým telefonním číslem. Naškrábala jsem na ni rychle vzkaz, že jsem to byla já, kdo zavolal pomoc, a také jsem připsala prosbu, aby mi, pokud bude moct, dal vědět, jak se cítí. Chtěla jsem prostě vědět, jestli jsem mu skutečně pomohla a on je v pořádku.

velikonoceOzval se zhruba za týden. Prý nemohl dřív, protože při epileptickém záchvatu v podchodu mu ukradli nejen část zavazadel s výslužkou, ale také mobilní telefon. Nechápala jsem hyenismus dnešních lidí. Nejen, že nikdo nepomohl člověku, který evidentně pomoc potřeboval, klidně by ho nechali na zemi zemřít, ale dokonce ho okradli.

S Tomášem jsme si ze začátku jen telefonovali a psali. Později mě párkrát navštívil při svých cestách na severní Moravu, kde bydlím. Zhruba po roce jsem navštívila i se svým synem já jeho. Tehdy byl syn malý a Tomáš se svou maminkou mě pozvali k nim na vesnici. Nejdřív jsem se zdráhala. Tomáš i jeho maminka mě ujistili, že se u nich budeme cítit jako doma. Ukážou nám krásu Hané. V jejich velkém domě nám vyhradili samostatný pokoj.

„Jeď,“ radili mi známí. Věděli, že jsem si toho v životě moc neužila. Svého syna jsem vychovávala od narození sama a cestu na Hanou jsem mohla považovat za takovou malou dovolenou. A tak jsme jeli.

Na vesničce na Hané se mi velmi líbilo. Pohostinní lidé, příjemné prostředí a krása toho kraje mě uchvátily. Ještě víc si užíval můj syn. Běhal po poli, skotačil v seně, mazlil se s králíky a zvědavě pozoroval prase v chlívku. Každý večer si vynutil ohníček, na kterém jsme opékali párky.  A tak jsme Tomáše navštěvovali, dá se říct, pravidelně.

Ten rok se blížily opět Velikonoce a já uklízela a zdobila domácnost jarními dekoracemi. Nečekali jsme žádnou návštěvu, ale svátek je svátek.

„Mami, upečeš beránka?“ ptal se syn.

„Samozřejmě, že upeču.“ Syn se na svátek těšil, na rozdíl ode mne. Pro mě to byla jen práce navíc.

To jsem netušila, že právě Tomáš se rozhodl mě překvapit. S taškou plnou zavařenin ze zahrádky, vždy nám vozil zavařeniny a výpěstky ze zahrádky, přijel do našeho města. Nevolal, abych mu šla naproti. Vždy, když k nám do města přijel, jsme mu se synem šli naproti k vlaku. Přece jenom to byl kluk z vesnice a vlivem toho, že byl po operaci mozku, se také trochu hůř orientoval. Tak trochu „Otík z filmu Vesničko má středisková“. Jenže já vůbec netušila, že to ráno vystoupil u nás z vlaku. Věnovala jsem se synovi a domácnosti. Tomáš se zavazadly dokázal dojet autobusem do naší čtvrti. Horší ale byla orientace mezi panelovými domy. Bydlím v paneláku, který má deset vchodů a sedm pater, a kolem nás je takových paneláků spousta. Jsou si podobné jako vejce vejci. Tomáš z vesnice čítající stěží dvě stovky obyvatel, z čehož je dobrá třetina lufťáků, kteří přijíždějí do vesnice jen v létě, byl zmaten. Pozdě si uvědomil, že by mi měl zavolat. Měl vybitou baterii v telefonu, spoléhat se musel jen na sebe a svou paměť. Chodil po sídlišti, procházel jednotlivé vchody, hledal na zvoncích mé jméno. Číslo popisné si samozřejmě nevybavil. Se svou pamětí pomalu ztrácel přehled, kde už byl, a tak chodil stále ke stejným domům. Zátěž v taškách ho stahovala k zemi, pletená pomlázka ztrácela svěžest a den se přehoupl do své druhé poloviny.

K večeru ke mně přiběhla má kamarádka. Bydlí o dva domy dál, v podobném paneláku jako já.

„Tak se mi zdá, jestli jsem neviděla Tomáše,“ řekla mi.

„Jakého Tomáše? Myslíš z Hané?“ Kamarádka viděla Tomáše jen jednou v životě, a to když mě navštívila a Tomáš byl právě u nás.

„Co by tu dělal?“

„Nevím. Ale jestli to je on,“ chytla mě za ruku a doplnila: „Víš co? Pojď rychle se mnou.“

Táhla mě k sobě do domu. Vyjely jsme do pátého patra, vystoupily jsme a já viděla, jak na schodišti spí…Tomáš. Seděl schoulený na jednom schůdku, pomlázka se mu válela u nohou, tašky ležely vedle něj.

Byla jsem překvapená, kde se kamarád vzal u nás ve městě, v domě, kde nebydlím. Ještě víc byl ale překvapený Tomáš, když jsem ho probudila.

„Co tu děláš?“ ptala jsem se ho.

„Já jsem tě chtěl překvapit.“ Usmál se, jak to uměl jen on. Trochu naivní, ale hodný kamarád.


Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
Poslat emailem GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Další fotografie ke článku Nečekaná velikonoční návštěva:

Nečekaná velikonoční návštěva
Nečekaná velikonoční návštěva
Nečekaná velikonoční návštěva
 



Komentáře
« Předchozí   1   2  Následující » 
Obrázek uživatelky
profil
Pěkně napsané
Obrázek uživatelky
profil
...moc pěkný článekSmajlík
Obrázek uživatelky
profil
za komentáře. Marcelinko, doufám, že nenapíšu. Protože já si koupit trpaslíka, tak mi do rána vyroste. Ale já píšu o lásce, i o krásné. Která potkala mé přátele, blízké. Každý se nenarodil pod šťastnou hvězdou. A někdo už vnímá i jako krásné, že je sám...když poznal něco špatného, hrozného z té mužské stránky. Já vím, není to přímo štěstí, jen vědomí, že není nejhůř...
Obrázek uživatelky
profil
krásné
Obrázek uživatelky
profil
Moc hezký článekSmajlík
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
Náš tip

Dopřejte si krásná česká plastová okna.

Potřebujete stylová a pohodlná křesla do pracovny? Vyberte si kvalitní kancelářské židle Hawaj.

NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY KONTAKT  © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles