Neobvyklé Velikonoce

Nejsou Velikonoce jako Velikonoce. Už jen proto, že jsou to svátky pohyblivé, může být počasí jednou teplejší, jednou chladnější. Ale každopádně jsou Velikonoce spojovány s jarem a tak se výzdoba a pohlednice hemží kuřátky, zajíčky, kůzlátky a jarními květinami.

Letos je ovšem počasí výjimečně studené. Sice už jsem zažila studené Velikonoce, ale aby zima trvala nepřetržitě tolik dní, to ještě ne.

Na druhou stranu jsem ale zažila i extrémně teplé počasí o Velikonocích. Možná si to některé pamatujete – bylo to v roce 1961. Tehdy bylo přímo letní vedro. Byla jsem v té době studentka SVVŠ. A jako mnoho jiných v té době jsem měla mimo jiné za povinnost vést mladší děti. Sice ne jako vedoucí pionýrů, ale jako vedoucí jiskřiček. Jiskry – to byl takový předstupeň pionýrského oddílu. Já s mou nejlepší kamarádkou Evou, jsme vedly třídu třeťáků. Každý týden byly schůzky. Dělaly jsme to docela rády, Eva měla bujnou fantazii a vždycky vymyslela nějaký prima program, i když jsme samozřejmě musely připravovat děti na pionýrský slib a další povinné aktivity.

neobvylé velikonoce Tenkrát si Eva vymyslela, že o Velikonocích, protože bude krásné počasí, vyrazíme s dětmi do přírody. Konkrétně několik kilometrů za město ke svazarmovské chatě. Píšu ke, ale původně měla Eva slíbeno, že dostaneme klíč a budeme smět dovnitř. Děti si tam odloží svačiny a přebytečné kusy oděvu a kdyby náhodou přišla bouřka nebo i třeba déšť, bude kde se schovat. A i když bude hezky, svačina se odbude v chatě. Jenomže, když si Eva šla pro klíč, činovník se začal kroutit a ošívat, aby tam děti něco neprovedly a že stejně bude hezky a není důvod, abychom do chaty chodily. Nakonec nám blahosklonně umožnil využívat krytou verandu před chatou. No, tak jsme se vypravily… Děti přišly téměř všechny, dokonce jedna holčička přivedla brášku, který teprve chodil do školky. Zvlášť rychle se tedy jít nedalo.

Konečně jsme byli u cíle, svačiny jsme uložily na verandu a po krátkém odpočinku jsme se pustili do plánovaného programu. Hráli jsme různé hry, určovali jsme rostliny a měli jsme v plánu procházku po lese. Hlavně proto, že sluníčko už pěkně pálilo.

Najednou se kousek od nás objevili tři výrostci. Zůstali sice v uctivé vzdálenosti, ale neustále posměšně komentovali naši činnost, parodovali naše hry a posléze na nás začali pokřikovat vulgární a nechutné hlášky. Proti tomu je těžké se bránit. Otrávilo to nás i děti. A domluvit se s těmi „frajery“ nedalo. Nakonec jsme se rozhodly je ignorovat a i dětem jsme doporučily, aby si jich prostě nevšímaly. Až se najednou stala taková věc. Jeden z těch magorů zahodil do trávy nedopalek cigarety. Suchá tráva okamžitě vzplála. „Ty vole, hoří!“ slyšely jsme. Kluci párkrát do ohně dupli, ale když trávu neuhasili, dali se na útěk. My s Evou jsme rychle běžely k ohni a po trávě dupaly. Jenomže hořelo zase vedle a oheň se šířil hrozně rychle. Děti už byly u nás. Co teď? Na blízkém keři jsme nalámaly větve a snažily se oheň hasit větvemi. V blízkosti byl naštěstí potůček. No, měl to být potůček, ale teď to byla stružka široká pouze asi 30 centimetrů. Vody bylo poskrovnu. Tam jsme postavily jednu holčičku, měla za úkol máčet větve, abychom si mohly vyměňovat suché za mokré. Všechny děti jsme pak vybavily větvemi. Mrňouska ze školky jsem přenesla za potůček, aby se mu nic nestalo. Všechny děti vydatně bojovaly s ohněm. My kromě toho musely pořád sledovat, jestli je máme všechny a aby se nikomu nic nestalo. Když už jsme myslely, že máme vyhráno, zjistily jsme, že jeden plamínek se nekontrolovatelně dostal k lesu. Přesunuly jsme se tedy tam, ale za chvilku bylo jasné, že na to nestačíme. Už nehořela jen tráva, ale i stromy.

Naštěstí zrovna v tu chvíli jsme uslyšely signál „hoří“ a viděly jsme, jak od silnice jedou požárníci. Zřejmě nějaký řidič, co jel po silnici k městu, událost nahlásil. Mobily tehdy nebyly.

Velitel zásahu nás hned pakoval co nejdál od ohně, že teď už je to jejich starost.

Šly jsme tedy domů, celé špinavé a načichlé kouřem. Já měla ohořelé vlasy a ohořelé tenisky, Eva na tom byla podobně. Děti byly naštěstí jen špinavé a načichlé kouřem. Celou cestu o ohni hovořily, měly dobrodružný zážitek. I my jsme měly z „akce“ celkem dobrý pocit.

Ale doma mě čekala studená sprcha. „Tak pojď, žhářko!“ oslovil mě otec. „Prý jste zapálily les.“ Tu novinu mu hned zatepla řekla jedna ze sousedek. A ještě dodal: „No a sháněl Tě tady příslušník SNB. Máš se neprodleně dostavit na oddělení k výslechu.“

Když neprodleně, tak neprodleně. Jen jsem se trochu umyla a převlékla a vyrazila jsem. Cestou jsem se stavila pro Evu, ta už mě čekala u dveří. Na SNB nás vyslýchali každou zvlášť. Řekly jsme, jak to bylo. Kluky jsem já znala jen vzdáleně od vidění, Eva znala jméno jednoho z nich. Pak už jsme jen podepsaly protokol o výslechu a mohly jít domů. Když jsme vycházely z budovy, míjely jsme 3 smutné postavy, ony frajery, kteří byli také předvoláni.

Už nevedli žádné silácké vulgární řeči, docela schlíple se nás ptali: „Co jste jim řekli?“ „Pravdu, co jiného,“ odpověděly jsme s Evou téměř dvojhlasně.

Bylo jasné, že příslušníci museli mít situaci zmapovanou ještě před naším výslechem. Jak jinak by stihli tak rychle předvolat kluky. A ještě, aby oni tak rychle přišli…

Doma byli samozřejmě rádi, že jsem žádný les nezapálila, ale dostala jsem kázání, že to je nerozum, chodit s dětmi daleko od města a ještě je pak nechat blízko ohně.

Zaznamenaly jsme s Evou ještě pár dalších negativních ohlasů. Zajímavé bylo, že ani jeden nebyl od rodičů dětí, naopak, ti nám dávali spíš najevo, že nám věří.

Přesto jsme byly s Evou z těch pár negativních reakcí zklamané a dokonce jsme uvažovaly, jestli má smysl, abychom naše jiskřičky dál vedly.

Na další schůzku jsme se chystaly s těžkým srdcem, že asi dětem sdělíme, že už se nebudeme vídat.

Jako na zavolanou v den schůzky přišel do školy dopis. Byl to děkovný dopis od Českých lesů. V dopise se hovořilo o tom, že jsme dětem daly dobrý příklad a že jsme spolu s nimi pomohly zachránit materiální hodnoty atd.

Vzaly jsme dopis na schůzku jisker.

Než jsem dopis přečetla nahlas, řekla jsem dětem, pokud by něčemu nerozuměly, ať se klidně zeptají. Přece jen, dopis byl psán úředním jazykem.

Děti ani nedutaly. Nikdo se na nic neptal. Když jsem dočetla, rozhlédla jsem se po třídě. Naše milé děti seděly vzpřímeně, jiskřičky v očích, úsměvy na rtech. Bylo vidět, jak jsou pyšné na sebe, na to, co udělaly a jak je těší, že je někdo takto ocenil. Pomohly zachránit les.

Podívala jsem se na Evu a Eva na mne. V tu chvíli jsme obě věděly: Má to smysl.

Bm68 - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete