Svátky jara - Velikonoce

Svátky jara - kdo by se na netěšil? Příroda se probouzí, smutná a dlouhá zima odchází. Většina lidí zdobí a krášlí své příbytky, pilně se vaří a uklízí, děti a muži se těší na pomlázku. Dnes už to tak neprožívám jako kdysi, když jsem byla ještě mladá.  Kraslice a vajíčka zdobím, peču a vařím velikonoční speciality, a pro případné koledníky se u nás vždy najde něco dobrého k jídlu i k pití. Ale jen pro ty, které dobře znám, případně pro malé děti.

V mládí jsem bydlela na malém městě, kde se "tradice" dodržovaly do písmene a obzvlášť muži a chlapci se těšili ani ne tak na nadílku, jako na to, že všechna děvčata pořádně vyšlehají. Přiznám se, že tyhle svátky nemám moc od té doby moc ráda, s obavami  hledím do kalendáře a trnu, jako každý rok. Dnes proto, že tyhle krásné svátky se leckde proměnily v neřízené pití alkoholu, bušení na dveře a nepřetržité zvonění, leckdy i přes tu pověstnou dvanáctou hodinu. Raději je lepší ani snad cizím neotvírat. A někteří "koledníci" se nestydí si říci ani o peněžní odměnu, a když už dojdou klasické dárky - a o vajíčka a kraslice nemají mnohdy ani zájem, spíše stojí o něco dobrého k pití, a čím více alkoholu, tím lépe.

A tehdy se pro mě tento svátek stal doslova noční můrou...

Bylo mi v té době asi 15 let, k domku, kde jsme tehdy bydleli, se přiřítila banda místních rozjařených mládenců a spolužáků, ale bylo mezi nimi i pár dospělých mužů. Upravovala jsem zrovna květinové truhlíky na oknech a dokončovala poslední výzobu.  Za halasného juchání  a zlomyslného smíchu mně nemilosrdně a bolestivě vyšlehali. Přesto, že jsem se snažila utéct, nebylo to možné.  Chytli mně za ruce a to, že jsem se bránila a  křičela, je snad roznítilo ještě víc. Nic mi nepomohly mé úpěnlivé prosby ani následný pláč, kdy už jsem bolestí sotva stála na nohou. Byli opravdu suroví, jinak se to nazvat nedá. Nakonec se mi podařilo utéct, až  když mi přiběhla na pomoc moje věrná kolie Jessy. Nikdy do té doby jsem se necítila tak ponížená a bezmocná. Nejen na zádech, ale i hýždích a stehnech jsem měla krvavé šrámy a modřiny. Ale nebyla to jen bolest fyzická. Vůbec mi nešlo do hlavy, proč byli tak suroví, a zač mně vlastně trestali. Protože jinak než trestem se to nemilosrdné bití nazvat nedalo. A navíc jsem si všimla, s jakou chutí mne vypláceli, přestože museli poznat, že mě to opravdu bolí. Nevím, jestli ve mně zůstal tenhle ošklivý zážitek až dosud, ale od té doby se nějak na Velikonoce netěším. Rozhodně ne tak, jak velí všechny tradice. A ono to snad v dnešní době ani nejde, možná ještě někde na vesnici, ale ve městech mám spíše špatnou zkušenost.

Byt uklízím, svátečně nazdobím, a když byly děti malé, zdobili jsme vajíčka a pekli tradiční dobroty. Ale dovnitř na "pomlázku" a "omlazení" od mužských protějšků s rákoskami - ano, ale otevřené dveře u mne mají jen opravdu dobří známí nebo příbuzní, nebo malé děti.

Na jaro se těším vždycky, ale ten velikonoční den nemůžu dodnes vyhnat z paměti. Manžel mne naštěstí  "omladí a vyšlehá" něžně a s láskou, a tak by tomu mělo být všude.

Přeji všem ženám a dívkám, aby prožily tyhle krásné svátky v radosti a pohodě, a těm mužským protějškům, kteří se celý rok těší, jak to těm svým ženským vytmaví pomocí rákosky, vzkazuji jediné - dnešní ženy nejsou jako kdysi, kdy musely být mužům ve všem po vůli. A tradice by se neměly měnit v nemilosrdné bití a nezřízené pití alkoholu. O tom opravdu velikonoce nejsou.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10