Nezapomenutelné Velikonoce

Byl den před Velikonocemi a já se sestrou byla u rodičů mého přítele. Zrovna k němu přijeli jeho kamarádi, tak jsme šli všichni ven. Moc jsme se všichni bavili, alespoň já určitě ano...Takhle pěkně jsem se už dlouho nesmála. Jenže přítel začal žárlit (i když mi nedal žádný náznak). Začalo pršet, tak jsme všichni zalezli do domu se schovat. Jelikož nepřestávalo, rozhodla jsem, že budeme hrát člověče nezlob se.

Šli jsme tedy do pokojíku mého přítele Honzíka a začali hrát. Jenže Honzu to nebavilo a odešel do obýváku ke svým rodičům. Tak jsme tam hráli jen my 4. Sestra Mirka, já, Kuřátko a David. Asi za hodinu vlítla do pokoje rozzlobená matka  mého přítele a udělala ze mě couru. Stála jsem tam a koukala na ni s otevřenou pusou. Kluci si rychle vzali bundy a utíkali pryč z domu, jen pozdravili a byli v čudu. To, jak na mě vyjela, mě hodně urazilo. Chtěla jsem hned odejít i se sestrou, ale neměla jsem s sebou žádné peníze. Když matka přítele bouchla dveřmi a odešla, začala jsem se balit. Sestra na mě koukala, co dělám. Řekla jsem jí, že počkáme, až se rozední a nějak dojdeme domů. Měly jsme to okolo 50 km, ale já měla naplánované, že pojedeme "na černo".

Skoro jsem nespala, jak jsem se těšila, až vypadneme. Jen jak se rozednilo, tak jsme potichu vyklouzly obě ven. Všichni ještě spali. Šly jsme z Meziboří do Litvínova pěšky. Ještě, že to bylo z kopce. V Litvínově Mirka na mě mrkla, že půjdeme za klukama.  Bydleli asi 5 km od Litvínova. Měla jsem strach na černo, tak jsme šly pěšky. Mirka se zamilovala do Kuřátka a moc ho chtěla vidět. Já spíš už chtěla domů. Ale tak jsem jí chtěla udělat radost, tak jsme se vydaly na cestu.

Nevěděly jsme, kam přesně jít, tak jsme si našly zastávku MHD a řídily se zastávkami. Pořád jsme šly správným směrem, alespoň podle těch zastávek. Jenže mělo to háček. Na každé zastávce byl vždy nějaký hlouček chlapců s pomlázkami a na každé nás pěkně vyšupali. Já měla jen krátké šaty a silonky, tak to pěkně štípalo.

Konečně jsme dorazily do města, kde  bydleli kluci. Ale co teď? Ani jsme nevěděly, kde kluci bydlí. Asi jsme měly štěstí, ale zrovna šla skupinka kolem nás a mezi nimi byli i naši kluci. Kuřátko nás pozdravil a řekl skupince, ať jdou napřed. Asi 5 minut s ním moje sestra mluvila a pak se rozloučil, že musí jít. Koukla jsem se na Mirku přísným pohledem. "To jako jsme sem šly jen tak, kvůli 5 minutám?!" Mirka sklopila smutně oči a řekla jen: "Promiň". Měly jsme u sebe všeho všudy na jeden lístek. A to jsme se musely nějak dostat do Litvínova, pak do Mostu a pak vlakem do Teplic. Na zemi jsme našly nějaké lístky, které byly špatně vytištěné, tak jsme si je vzaly, kdybychom potkaly revizory.

Přijel autobus a my nastoupily. Hned u řidiče si sestra štípla lístek ve stroji a já šla hned za ní. Dávám jízdenku do mašiny a nešlo mi to tam narvat. Vedle stroje seděl páreček a jen se na mě koukali a já se pořád snažila ten lístek tam nacpat. Najednou ten jeden z toho páru mi řekl:"Ten lístek tam nejde, protože je už štíplej!" Já se jen letmo otočila a naznačila, aby nemluvil tak nahlas. A snažila se ten lístek tam dál cpát. A zase slyším za mnou:" Už jsem Vám jednou říkal, že lístek nejde cvaknout, protože už cvaknutý je!" To jsem se otočila, položila prst na ústa a řekla:"PSSST!" Jenže pán mi ukázal průkazku a řekl: "Dobrý den, revize jízdenek...budete si muset koupit nový lístek." Lístek stál 12 Kč a já měla jen 13 Kč a to jsem nevěděla, jak se vůbec dostaneme domů. Šla jsem k řidiči a zeptala se ho, zda má nazpátek korunku. "Děvče, já mám korunek..." odpověděl, čímž mě pěkně naštval. Sebrala jsem lístek, cvakla ho a šla si sednout k Mirce. Mirka celá nervózní mi pořád chtěla vyměnit svou jízdenku za moji, že od ní ji budou chtít vidět taky. Nejraději bych jí to nechala všechno sežrat, ale nakonec jsem jí svou jízdenku dala a já si vzala tu její. Revizoři procházeli autobus a došli k nám. Já jsem se ledabyle  dívala z okna s nafučenou pusou a dělala, že mě nezajímají. Vzali si lístek od Mirky, řekli, že je v pořádku a  na mě se jen usmáli, a že prej tu moji jízdenku už viděli. "Suchaři!" myslela jsem si...

Dojeli jsme do Litvínova. "Hm, a co teď?" Mirka na mě mrkla:"Tak pojedeme zase na černo." Zamračila jsem se :"A to jako jak? Když nás chytnou, tak už nemám ani floka..."  "Ale co by nás chytali? Dvakrát je snad potkat nemůžeme, ne?" No tak jsme čekaly na tramvaj.

Tramvaj přijela a my nastoupily. Když se rozjížděla, nemohla jsem si nevšimnout revizorů, které jsme potkaly v autobuse...a mířili si to pěkně k nám s úsměvem. "A SAKRA," jen jsem vyštěkla. Zazvonila jsem na zvonek, tramvaj zastavila a my jsme rychle vyběhly ven. "Tak teď půjdeme pěkně pěšky!!!! A klidně až do Teplic!" Já měla už nohy samej puchýř. "Kdybych věděla, že budu s Tebou akceptovat takovou túru, milá Mirečko,...tak si vezmu nějakou sportovní obuv!" A už jsem pak nic neříkala, abych si šetřila sílu na tu cestu. Když jsme byly asi v půlce cesty z Litvínova do Mostu, jelo naproti nám auto a troubilo. Dala jsem hlavu dolů, aby si nemysleli, že jsme nějaké kumuly. Ale pak jsem zaslechla známý hlas.

Podívám se a naše mamka vyběhla z auta a z dálky na nás nadávala. "No co to děláte? Jste vy normální? Volala mi Honzovo maminka, že jste ráno odešly a ani jste nic neřekly!" Každé dala pohlavek výchovný a otevřela dveře, abychom si nastoupily. Jéééé jak já byla ráda, že to takhle dopadlo. Nedovedu si představit, jak bych šla dalších 25 km:.. a nedej bože, co vše se nám mohlo ještě stát!