Velikonoce pokaždé jinak

Příběh, který vám chci vyprávět, vlatně dva příběhy, nemají s Velikonocemi nic společného, jen to, že se oba odehrály právě na Velikonoce a  přesně po roce.

Byla jsem jako brigádnice zaměstnána v trafice jako prodavačka. Jednou, nemaje žádné zákazníky v krámku, jsem nesla za pult vystavit  nějaké časopisy  a celá jsem zkoprněla! Na zemi ležela pánská naditá peněženka. Celá jsem se roztřásla, zvedla ji a otevřela. Byl v ní občanský průkaz, řidičák, pas, karta pojištěnce, platební karta a karta CCS, tramvajenka... no jak to muži nosívají...i ten můj...kromě toho tam však byla hotovost bez několika korun 12 tisíc Kč.

Docela jsem si dovedla představit, jak tomu pánovi asi je - přijít o peníze, lítat po úřadech, blokovat kartu...Je to již několik let, tehdy jsem podle občanky zkusila vyhledat ve Zlatých stránkách, zda nemá telefon. Naštěstí měl! Zvedla to jeho manželka, která mi prvně vynadala, ale když jí došlo, že se skutečně už o apríla jednat nemůže a do toho dorazil její manžel, nabralo to jiné obrátky.

Pán se otočil a jel zpět a já čekala po zavírací době až dorazí. Dorazila a dorazil i mne. Vytrhl mi peněženku z ruky a začal vykřikovat, jaké je to štěstí, že jsem mu to vrátila, jinak se šel oběsit! Vyjmenoval mi pestrou škálu možných sebevražd, ale slovo "děkuji" nepadlo.

Zato jsem byla ráda, že vypadl on,  honem jsem zamkla a třásla se strachem, aby mi ještě neřekl, že jsem mu z toho něco ukradla!

Po roce jsem na Velikonoce jela s dětmi na chalupu. Syn potřeboval do školy nějaké oblečení, koupila jsem mu teplákovou soupravu a obdivně koukala  na krásný kostýmek, který mi hned padl do oka, trochu jsem na oblečení marnivá, měla jsem postavičku, žádné problémy... Seděl mi jako ulitý...byl za 1.600, peníze jsem měla, něco přes dva tisíce, jenže..do práce jsem nechodila, kam to budu nosit, peníze potřebují na jiné věci, tedy - odolala jsem! Chalupa potřebuje oprav!

Pak jsme šli do drogerie. Už už jsem platila, když mne dcerka chytila za rukáv a táhla na  něco se podívat. Jak jsem opatrná na kabelku a peněženku nikde neodkládám, tentokrát jsme ji nechala u kasy ležet a otočila se na dceru, něčím mne pravdu zaujala. Vedle stála nějaká paní. Prodavačka se na chvíli otočila směrem k regálu, já zpět, že zaplatím a....peněženka nikde, paní byla u dveří, přešlapovala...

Horečně jsem hledala v kabelce, tašce, nikde nic. Tak jsem odešla bez peněženky i zboží, ač jsme obě s prodavačkou věděly, která bije. Předtím tam s ní byl i manžel, ten vystřelil ještě před ní. Když jsem vyšla ven, paní stála na protějším chodníku, tak jsem se jí ještě jednou (jasně, že zbytečně) zeptala, zda penženku neviděla. Otočila  hlavu stranou a řekla že ne, asi se i trochu styděla, z druhého konce náměstí právě totiž přicházel její manžel. Jasně, že peněženky se stihnul zbavit a peníze vyndat.
Dodnes lituji, že jsem si ten kostýmek nekoupila...

První příběh se odehrál v Praze, druhý v malém městečku na Vysočině, kde bych zloděje tedy nečekala, inu, je taková doba. Nevyplatilo se jim to, chytili je při krádeži jinde, mimochodem přistěhovali se tam z Prahy!

Jen jedna věc mi dodnes vrtá hlavou. Jsem dost citlivka, ale... vrátila bych ještě dnes nalezenou peněženku? Ještě jsem pak žila ve strachu...
A peníze by se panečku hodily, byla jsem na mateřské za 600 (tuším či 800?) tehdy doma a chodila občas na brigádu za tisícovku měsíčně.

Zvítězila by poctivost či špatná zkušenost?

Autor: Roxana

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10