Veselé Velikonoce

Už je tomu celkem dávno, kdy jsem slavila Velikonoce s partou přátel. Čekala na koledníky, až mě přijdou vyšlehat, jak tomu je dobrým zvykem do dneška, aspoň na vesnicích.

Tento rok byl jiný. Stěhovala jsem se z města na vesnici. Ještě jsem tam nikoho neznala a bála jsem se letošních Velikonoc. Nebyla jsem zvyklá trávit Velikonoce bez přátel, daleko od domova, od starého domova.
Stěhovali jsme se do pěkného města. Pokojíček jsem měla pěkně na východ a mohla jsem se dívat přímo do okna k sousedům, jako to známe z amerických filmů. Zajímalo mě, jestli tam na mě vykoukne nějaký hezký mladý kluk, který by stál za seznámení. Realita byla smutnější, v okně se mihnul jen postarší pán. Od rodičů jsem se potom dozvěděla, že za sousedy máme starší pár hodně milých lidí. Hm, to bude něco na mě, pomyslela jsem si. Po Velikonocích už jdu do nové školy a nebudu tady vůbec nikoho znát.

V sobotu večer jsem usínala s hodně těžkým srdcem. Myslela jsem na své přátele, jak plánují akci na Velikonoce, jak holky budou malovat kraslice a já tady budu sedět sama. Celou noc jsem probrečela. Jak se dalo taky očekávat od 15leté dívky, kterou vytrhli z jejího domova, jejího života a od jejích přátel.

Neděle byla úplně v podobném duchu. Celý den jsem chodila od ničeho k ničemu, zdobila jsem si svůj nový, sice hezčí a útulnější pokojíček, ale nebylo to zrovna takové, jak bych si představovala. Chyběli tu mí přátelé. Dnes večer vyrazí na pomlázkovou zábavu a já budu sedět sama. Zítra budou chodit koledníci a já nebudu moct s holkama vyhlížet kluky, až přijdou koledovat a pak, jako na oko budeme předstírat, jak nechceme, aby nás vyšlehali, křičely bychom, utíkaly, polívaly je vodou a všechno, co k velikonočním radovánkám neodmyslitelně patří, jako sníh k zimě. Potom bychom jim daly ty nejkrásnější kraslice a kousek beránka.

Bývaly to krásné časy, ale byly nenávratně pryč.
Než jsem šla večer spát, dostala jsem ještě krásnou zprávu od mých přátel, abych si užila Velikonoce, ale potom mě to zabolelo. Zase další noc v neznámé obci, daleko od domova a zas další den před dnem nástupu do nové školy.
Ráno v sedm mě nemilosrdně vzbudil zvonek. Potom už jsem jen slyšela, jak maminka vítá první koledníky. Jen jsem doufala, že je nepošle do mého pokoje. Už druhou noc jsem nespala a už několik nocí před tím jsem špatně spala a teď ještě k tomu přijdou nějaké děti nebo staří chlapi, už pořádně posilněný rumem.
„Vstávej, dole máme hosty, přišli nás pozdravit sousedé.“
„A musím tam jít?“
„Je to přinejmenším slušnost.“
Víc jsem se ani nesnažila odmlouvat, protože maminka byla v některých věcech hodně neoblomná a tohle byla právě jedna z nich. Líně jsem vylezla z postele a došourala se do koupelny, umyla si obličej, udělala ranní hygienu a převlékla se do svého oblíbeného oblečení.
Vždycky jsem byla tak trochu stydlivější, a proto jsem sešla dolů dost nejistě. Když jsem nahlédla do obývacího pokoje, zatočil se mi celý svět, před očima stál ten nejkrásnější kluk, kterého jsem snad kdy viděla. Toho mít, tak kámošky prasknou od závisti, zamyslela jsem se. Jenže takový by o mě nikdy ani nezavadil. Byl jak vystřižený z módního časopisu. Vyšší, s atletickou postavou, pod tričkem se mu rýsovaly přiměřené svaly, tmavě hnědé vlasy a pronikavě modré oči, skoro jako barva moře. Byl o dost starší. Hned jsem  začala rudnout, jak jsem si ho tak prohlížela.
„Ahoj sousedko, jsem Lukáš,“ přistoupil ke mně blíž a stiskl mi ruku. Ani jsem si neuvědomila, kdy vstal a přešel přes celou místnost.
„Ahoj,“ zmohla jsem se stroze.
Rodiče se vybavovali se starším párem, jenž se ukázal jako Lukášovi prarodiče a on byl z Prahy a studoval vysokou školu technického zaměření.
Poslouchala jsem je, jak klábosí snad hodinu, ale přišlo mi to jako nekonečně dlouhá doba. Vůbec mi to tam neutíkalo.
„Co kdybych tě tady provedl,“ navrhl Lukáš.
Spásnější větu jsem slyšet snad ani nemohla. Dlouhé hodiny utíkaly a já se cítila jako ve snu, z Lukáše se mi točila hlava, byl tak úžasný ve všem. Hodně rychle jsem se do něj zamilovala.

Proto jsem se ani nebránila, když mi navrhl, že mi ukáže své tajné místečko, věděla jsem, co tím myslí a ani na okamžik mi to nevadilo. Naopak mě to těšilo, chtěla jsem, i když jsem se trochu bála.
Zavedl mě na seník svých prarodičů do stodoly, kde k tomu došlo, mé poprvé zrovna na Velikonoce. Možná si myslíte, že tenhle románek hned skončil, ale vydrželo nám to krásné 3 roky a pro mě to byly ty nejkrásnější Velikonoce.