Velikonoce, na které vzpomínám

Ráda vzpomínám na velikonoční svátky, které jsem prožívala v roce 1952 jako devítiletá holčička. Jelikož naše rodina byla věřící, dodržovali jsme různé zvyky. Na Velký pátek jsme s kamarády běhali po lese a hledali poklad. Samozřejmě , že jsme nic nenašli, ale byl to den plný dobrodružství... Jídlo v tento den bylo velice skromné.

Na Bílou sobotu jsme se, my děti, velice těšily. Maminka dopoledne upekla beránka, mazanec, udělala bramborový salát a obalila řízky. Nic z toho se však v poledne nesmělo jíst. V pozdní odpoledne se celá naše rodina, včetně babičky a dědečka oblékla do svátečního a šli jsme do 3 km vzdáleného kostela na "Vzkříšení", což byla velká bohoslužba, kdy se všichni křesťané připravovali na zmrtvýchvstání Ježíše Krista.

Kostel byl slavnostně vyzdobený, všude plály svíce, ve vázách byly naaranžovány první poslíčkové jara a to jehnědy, kočičky, sněženky a bledule. Pro nás, děti, to bylo něco úžasného. Ve skrytu duše jsme se však s mladším bratrem těšili na slavnostní večeři, která následovala hned po příchodu domů z kostela.

Ráno, o Velikonoční neděli, jsme s maminkou barvily vajíčka, celý byt jsme vyzdobily dostupnými květinami, na misku naaranžovaly vajíčka  a různé velikonoční ozdůbky, např. kuřátka, slepičky a zajíčky.  Nálada byla velice slavnostní.

Nastalo Velikonoční pondělí. Já ani bratr jsme nemohli dospat. Rychle jsme se umyli, nasnídali a oblékli do svátečního oblečení. Každý musel mít na sobě něco nového, aby ho "beránek nepokakal. "Já jsem dostala světlemodrou bundičku s výšívkou a k tomu stejnou skládanou sukničku - bylo to úžasné. Maminka mi upletla copánky a dala  do nich veliké mašle v barvě oblečení. Byla jsem velice pyšná. Pak už jsme si vzali košíčky, pomlázky ozdobené barevnými stuhami a šli jako Jeníček s Mařenkou ne však do lesa, ale na pomlázku.

Domů jsme se vrátili až na oběd, unavení ale šťastní. V košíčcích jsme přinesli kolem šedesáti malovaných vajíček, malá červená jablíčka, různé pamlsky a považte i čokoládu. Po obědě přišli strýček s tetou a bratranci. Společně s nimi jsme šli k lesnímu potoku, u něhož byla malá loučka a na té jsme "popovejšali", tzn. vyhazovali jsme vajíčka do vzduchu a chytali je. Komu vajíčko spadlo na zem, musel ho sníst. Kdo vajíčko chytil alespoň třikrát za sebou, dostal nějaký pamlsek. Hráli jsme zde také různé hry, sluníčko nám svítilo, ptáčci už vesele zpívali a my, děti, jsme byly šťastné.

Léta plynula jako voda, dnes už jsem sama maminkou, ale i babičkou a všechno je úplně jiné. Obchody jsou plné zboží, děti mají na co si vzpomenou a ta radost z každé maličkosti, kterou jsme měli my , už se jaksi u dnešních dětí nevidí. Bydlíme v panelovém domě. Vykoledovaná vajíčka se válí rozšlapaná po schodech, venku na parkovišti a některé děti si vajíčka ani nevezmou - chtějí peníze. No jiná doba, jiný mrav. Mám ale stejně radost. Moje vnoučátka jsou skromná a mají radost i z maličkostí.

Závěrem přikládám písničku, kterou jsme se učili ve třetí třídě:

Vejce, vajíčka, sbírá slepička, hledá je, sbírá je, hospodyňka.

Až nasbíráte, taky mi dáte, červená vajíčka malovaná.

Na to vajíčko, pište slovíčko, ať se mé srdéčko zaraduje.

Na vaši lásku, dejte pomlázku, budem se těšiti napřesrok zas.  

          A to je konec mého povídání.       Marcela

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10