Myslí si, že jsem na všechno malá, ale to není pravda. Když se naši nedívali, protáhla jsem se dírou v plotě k sousedům. Paní sousedka se jmenuje Františka a je to ta nejhodnější zdravotní sestřička, kterou znám. Pověděla jsem jí, že se o dědečka bojíme. Ona se jen usmála, pohladila mě a řekla, že doktoři jsou šikovní, všechno bude zase dobré. Když jsem se vrátila domů, mamča zrovna míchala v kastrolu špenát. I když ho moc nemusím, vím, že dnes je Zelený čtvrtek, den, kdy se to musí vydržet.
Po malých lžičkách jedl i dědeček. Velikonoce měl moc rád. Každým rokem mi vyprávěl historky o zvycích, které se držely, když byl malý, o řehtačkách, o prvních králíčcích - březňácích, co byli neposlušní a věčně utíkali. A každým rokem byly ty příběhy pěknější a barevnější. Věřila jsem každému slovu - dědečci přece nelžou. Když opatrně dosrkal zelenou kaši z talíře, spiklenecky na mě mrkl: „Tak co, pomlázka se letos plést nebude? To jsou mi pořádky!" Maminka se musela opřít o plotnu, aby neomdlela, taťka si dovolil nesouhlasit, nebylo to nic platné. Děda je prostě živel, síly má na rozdávání. Šli jsme spolu nařezat proutky na tatárek. Chtěla jsem se přitulit, a cítila, že ho bolí celé tělo.
Odřezáváme i jednu silnější vrbovou větvičku, na píšťalku. To byla moje velká radost. Píšťalku z vrbové kůry nikdo v okolí „otlouct" neuměl, a když už, nikdy mu nezapískala pěkněji než nám. Poskakovala jsem kolem dědy, těšila se...a nic, ani pípnutí. I když jich zkoušel vyrobit několik, byl to první rok, co se mu nepovedla. Zklamaně si podepřel hlavu o kmen stromu a dlouze se na mě zadíval.
Ten pohled cítím ještě dnes a vím, že to bylo rozloučení. Domů jsem ho musela já, malá holka, doslova dotáhnout. Boty si ještě zul a v ratanovém křesle na chodbě omdlel. V rukou jsem držela píšťalku, co nepískala, pomlázku, co nebyla dopletená a hlavou se mi honila otázka, co s dědečkem bude. Sanitka u branky zastavila za malou chvilku, dostal injekce a já ty pitomé proutky položila zase na stůl v domnění, že budeme brzy pokračovat. Nestalo se.
Na Velký pátek se můj dědeček už ze spánku neprobral. Sebrala jsem všechnu sílu, co ve mně byla a zkusila do něho opatrně strčit, co kdyby si to ještě rozmyslel. Ale v koutku duše jsem cítila, že se to nestane - dědečci totiž nikdy nelžou. Dnes už jsem matkou třech dětí, vzpomínky každým rokem blednou, ale ta vrba si tam stojí dál a já si její kůru chodím po celé ty roky vždycky o Velikonocích pohladit.
Peprmintka - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz