Hody, hody, doprovody...

... a první zádrhel. Nevíte, náhodou - ne sice „kde najdu básníka“, jak praví známý song, ale, kde se vzalo ve velikonočním koledování to „doprovody“? Nevíte, nevadí. Co víte, bude řeč o Velikonocích. Možná trochu s předstihem, záleží na tom, kdy  Vám, p.t. čtenářkám a čtenářům bude, tedy pokud bude, toto povídání předloženo. Doporučuji si nakliknout  zmíněné významné svátky na všeznalé Wiki, či jiné - pedii, stojí to opravdu zato. Nejen historie, pohanskou počínaje, ale zvyky rozmanité, světové i zcela blízké, regionální. Dozvíte se, jak a proč se to má s velikonočními vajíčky a jejich barvou, kde se vzala ona „brutalita“ s vyšleháním dívek všeho věku, doplněná navíc poléváním vodou studenou či přímo házením do potoka.

To vše, považte prosím, jak jsem rovněž bedlivě vyčetl, prý pro jejich dobro. Osobně mne zaujala poznámka, že Velikonoce v Norsku jsou navíc věnovány morbidnímu řešení vražd, kdo nevěří, přečti si na výše zmíněné Wikipedii sám... Přejdu k jádru pudla /další dosud neobjasněné rčení/. U nás na Valašsku - tedy aspoň v naší dědině, bývaly dívky jemně o „šmigrustě“ vyšlehávány „tatarem“, původ obou uvedených pojmů nerozvádím. Zhotovení  šmigrustového nástroje bývalo předmětem skoro týdenní činnosti mého tatínka, vyhlášeného pletaře či pletače. Co kus, to umělecké dílo. Nejen co se tvaru a velikosti týče.

Pohrával si i s barevným řešením, kombinace proutků zelených, žlutých, červených až do hněda, bývala umocněna experimentováním, kdy je doplňoval o proutky oloupané, pro jejichž křehkost bývalo upletení tataru, či chcete-li pomlázky, zvlášť obtížné. Měl svůj rajon, kam se chodilo na proutky. Musely se brát ty rostlé od země, nebo přímo z kmene starých vrb. Na ty si vzpomenu, vidím-li občas některý s četných obrázků Josefa Lady a jeho vodníka. Prohlídněte si je, stojí také za podívanou. Poté, co táta vyřídil zdarma objednávky nás děcek „ze Štěpnice“, přicházeli na řadu velcí ogaři, s přáním na tatar co největší. Jako prý „velký nos, velkého ducha značí“, tak prý i velký tatar měl nějaký, že by „sexuální“ význam? Pravdou zůstává, že tady tatík pracoval nejen s doneseným materiálem, pruty značné délky, ale že byl také honorován - čím jiným, než „tekutými trnkami“. Bylo prozíravé, nechat tyto práce na samý závěr předvelikonoční tvořivosti, Mistr pletař byl takříkajíc později již nepoužitelný.

Mé šmigrustování? Vzpomenu jen okrajově několik, nezapomenutelných. V raném, předválečném dětství, jsem byl, mimo barevná vejce, obdarováván i kovovými pětikorunami a v několika rodinách, které otec zásoboval například kvalitními hřiby a rybami, jsem dostal i vzácné, stříbrné dvacetikoruny - bohužel, časem se povytrácely, asi jako protihodnota protektorátního proviantu. Přeskočím léta válečná, po nich jsme měli partu, navštěvující spolužačky,  jejichž nezodpovědní otcové se občas dopouštěli ohrožení mravní výchovy mládeže s tím, že nám „vnutili“ i nějaký ten airkoňak domácí výroby či sklenku rybízláku, ba i kouřit jsme se naučili. Následky byly mnohdy tristní. Největší malér? To mi bylo asi sedmnáct, milovaná matka mi horkoťažko sehnala módní „montgomerák“, pokud se pamatuji měl takovou měňavou barvu, podle toho, z které strany jste se na něj podívali. Neprozřetelně jsem jej vzal na šmigrustovou výpravu. U jedné spolužačky byla zamčená venkovní vrátka, plot jsem překonával po absolvování již několika konzumacích u spolužaček jiných. Dodnes si pamatuju, že jsem doskočil bujaře na obě nohy, abych vzápětí poklesl na kolena, břicho a nos.  Bylo poněkud namoklo, záhon nebyl právě porostlý, spíše připravený na jarní sázení - nevěřili /-y/ byste, jak se těžko dostávala ta valašská hrouda z kvalitní snad tuzemské, snad dovozové látky.

O rok později: v blízké obci se v předvečer pondělního šmigrustování konala veselice. Kamarád tam měl přítelkyni, přislíbil nám, že tam bude fajn, no bylo... Do jedenácti, pak děvy utíkaly domů, aby je nepotkalo popůlnoční pronásledování - s takovým „ogaři, přijďte až po ranním dojení“. No ale, co s načatým večerem, domů daleko. Znalý svůdce, nebyl tu poprvé, pravil, že můžeme „chvílu dospať v búďe na hřišti“. Copak o to, v pilinách, kterými se tehdy lajnovalo, se dobře leží, ale víte, jak se těžko dostávají vlastně odevšad. A jak, když jsou trochu vlhké, po nich vypadají ještě včera slušné šaty. No a vzhledem k tomu, že jsme pro zahřátí ušetřili každý nějakou tu placačku „na potom“, tak jsme to „ranní dojení“ docela zaspali. Naštěstí pantáta od té kamarádovy cérky byl člověk rozumný. „Tož, když už ste dorazili,“ mohlo být tak půl jedenácté, „vypime si, a zostaňte aji na oběd.“ Další návštěvy jsme odložili, odpoledne přišly nějaké kamarádky a domů - domů jsme se dostali až po večeři. Naštěstí jsme my, provázející nebyli nikde fest „zaláskovaní“ a tudíž nás nečekaly výčitky za prošvihnutou návštěvu. Po letech, po přesídlení do Slezska, se na tradicích podepsalo vícenárodnostní složení a městský život, takže s nějakými dalšími prožitky již nemohu sloužit, dokonce ani u případných příhod svých synů, neměli zájem, o vnucích ani nemluvě. Vemte tedy zavděk aspoň tím, co dávám, věřím, že u Vás tradice dosud nevymizely.

A hezké Velikonoce přeji! Jarda