Koledníci na vesnici

Již od malička jsme na koledu odjížděli z města k dědovi na vesnici. Bylo to prima, babička pro nás měla vždy nachystanou spoustu dobrot. Bohužel, díky tomu si moji kamarádi i spolužáci zvykli, že nejsem doma a koledovat k nám nechodili. Později v pubertě mě to mrzelo.

Bylo mi kolem 15 let a zůstali jsme na koledu doma. Rodiče se těšili, že na mě přijdou koledníci, ale já věděla své. Kolem 11. hodiny, když to opravdu vypadalo, že nikdo nepřijde, jsem se ze "svátečního" oblečení převlékla do tepláků. A šla si na balkon přesadit muškáty do truhlíků. Vždycky mě bavilo rýpat se v hlíně a myslím, že to souvisí s častými pobyty u babičky.

Děda je vášnivý sadař. V tom zazvonil zvonek. Kluk, který mi již nějakou dobu nadbíhal a vypadalo to, že spolu začneme chodit, byl za dveřmi. Já ušmudlaná a v teplákách od hlíny. Co teď? Převlékat se nebyl čas. Naši otevřeli a volali na mě. Trapas a tisíckrát trapas. Jarda, tak se ten kluk jmenoval, byl lehce zaskočený, ale nedal to na sobě znát.

Odbyli jsme si koledu a já myslela, že tohle je můj definitivní konec. Byla jsem znemožněna. Nějakou dobu jsem Jardu neviděla. Nevěděla jsem tedy, na čem jsem. Byl ale velkorysý. Ucházet se o mě nepřestal a když jsme spolu začali "opravdově" chodit, srdečně jsme se tomu společně zasmáli. S Jardou nám to dlouho nevydrželo.

Časem jsem si našla jiného přítele, vzali jsme se a teď čekáme rodinu. Na koledu k nám každý rok chodí spousty kamarádů a nikdy jsem si od té doby nevzala na sebe v tento den tepláky. Možná letos udělám vyjímku, protože jako těhulka se do moc věcí nevejdu a tepláky mi v tomto období docela sluší.