Košík

„Mami, mami, prosím tě, kde je košík?“ volá moje dcera Lucinka. „Kde by byl, položila jsem ho na židli v kuchyni u stolu.“ „Tam není,“ křičí. Jdu do kuchyně. na stole dvě pomlázky, hrkačky, vše připravené na velikonoční koledování pro mé dcerky, ale košík opravdu na židli není. Jak to, položila jsem ho sem. A už ho vidím pod stolem, naše Kikina, to je náš domácí mazlíček, pejsek. „Mami!“ začne rvát Lucinka Kikině košík z tlamy, a už vidím, že je zle, tečou jí slzy, „ona mi ho rozkousala, do čeho teď dám velikonoční nadílku?“

S brekem začne vyprávět, že všechny děti budou mít košíky, jenom ona ne. „Neboj, nějak to vyřešíme,“ povídám. Ale jak, pomyslím si, nakupovat už se mi nechce, vše je už doma. A v tu chvíli si vzpomenu.  „Počkej, podívám se na půdu.“ Jdu tedy hledat, na půdě ale žádný košík není. Podívám se pod schody a je, košík, ale jiný, takový obdélníkový. Kde se tady vzal? Vynesu ho na zahradu, postříkám hadicí a potom ještě doma pořádně vydrhnu.
„Já ho nechci,“ říká Lucinka, „všichni budou mít takový kulatý.“

Vezmu ji do klína a sama začnu vzpomínat a vyprávět. „Lucinko, víš, to je velice krásný a vzácný košík. Moje mamka, jak víš, pochází ze Slovenska a jednou, když jsem byla malá,  vzala mě k mojí babičce na Velikonoce. Ten košík jsme si přivezli od ní. Bylo to moc krásné, vzpomínám si, jak babička vzala nejhezčí hrneček, dala do něj domácí máslo, bochánek, sýr, šunku, vajíčka, vše pečlivě naskládala do toho košíku, kolem dokola košíku dala klobásku a  přikryla ho krásnou naškrobenou háčkovanou bílou dečkou, nebo jak bych to nazvala. Potom jsme všichni, celá velikánská rodina, tety, strejdové, moje sestřenice a bratranci, šli do kostela. Tam byla skoro celá vesnička, soused vedle souseda, košík vedle košíku, kolem dokola a pan farář nám takovým kadidlem posvětil to jídlo v košíčku.“

 Úplně jsem se vžila do toho povídání a hlavně do vzpomínky na tu krásnou chvíli, co jsem strávila u své babičky na Velikonoce. „Ale mami, kamarádi se mi budou smát.“
„ Ale nebudou, tak jim řekni, že máš krásný košík po prababičce, a je to.“
Nakonec se mi dcerku podařilo přesvědčit, že je to ten pravý košík na velikonoční nadílku. Už jsem dávno zapomněla na tuto krásnou chvíli prožitou v dětství. Jeden roztrhaný košík mi ji připomněl a já budu mít letos krásnější Velikonoce. Sice do kostela s košíkem nepůjdu, ale připravím ho pro svoji rodinu zrovna tak, jako tenkrát moje babička a udělám i takovou šišku z vajíček, jakou dělávala ona. Až na tu dečku, tak krásně naškrobenou, krajkovou, jako měla moje babička, tu asi v mé domácnosti nenajdu, ale budu nějak improvizovat...