Moje smradlavé Velikonoce

/* Style Definitions */ table.MsoNormalTable {mso-style-name:"Normální tabulka"; mso-tstyle-rowband-size:0; mso-tstyle-colband-size:0; mso-style-noshow:yes; mso-style-parent:""; mso-padding-alt:0cm 5.4pt 0cm 5.4pt; mso-para-margin:0cm; mso-para-margin-bottom:.0001pt; mso-pagination:widow-orphan; font-size:10.0pt; font-family:"Arial"; mso-ansi-language:#0400; mso-fareast-language:#0400; mso-bidi-language:#0400;}

Milé Chytré ženy,

ráda bych se s vámi podělila o moje skromné zážitky z období Velikonoc.

 

Jakožto věřící rodina jsme vždycky tyto svátky prožívali i duchovně, ale to momentálně není vůbec podstatné, neboť pohanské tradice se nevyhnuly ani nám. Bohužel.

 

Velikonoce jsem prostě neměla ráda, co vám budu vykládat. No samozřejmě hlavně v pubertě, což nebylo sice nic ojedinělého, ale zrovna tohle mi zůstalo až dodnes.

 

Jako první důvod bych uvedla, že jsem nesnášela barvení vajíček. Jelikož jsme měli vajíčka přímo od našich poněkud smradlavých slepic, museli jsme si je nejprve řádně očistit a nemusím vám určitě líčit, jak to bylo pro pubertální děvčicu „nechutné a nemožné“… Dalším krokem bylo zkrášlování klasickou barvou (raději nebudu jmenovat), která nám ale nikdy pořádně nechytala. Dodnes netuším, kde soudruzi z NDR udělali chybu. Mimoto pravidelně na vajíčkách zůstávaly otisky našich prstů . Ty jsme se marně snažili maskovat namočenými nálepkami, které se však při přendávání z papírku na vejce jak na potvoru zkroutily a zohýbaly. Tu a tam zůstala z obrázku znatelná aspoň půlčička, očičko či nožička. Hold jsme na to asi neměli talent či co. Vajíčka sice byla vyřešena, ale připadalo mi to celé šaškování naprosto nesmyslné a trapné.

 

Nejhorší chvíle jsem však prožívala hned brzy ráno, kdy k nám do pokoje kolem páté ranní přiběhl škodolibý taťka s mrskačkou, začal nám odkrývat peřiny a mrskat nás úplně celé. Ono nestačilo normálně zmrskat zadek a případně nohy, ale abychom prý byly zdravé, tak všechno. A když říkám všechno, tak myslím skutečně všechno. Takže i hlavu. A aby to bylo (pro něj) ještě zajímavější, tak nás u toho pokaždé řádně šplíchal nějakou náááramně starou kolínskou. Takže si jistě dokážete představit, jak jsem každé velikonoční ráno vypadala. Přesně tak. Vyplašená, sešvihaná, mokrá a smradlavá k tomu. Nebudu zastírat, že mi to perfektně nezkazilo náladu.

 

Celé dopoledne jsem zápasila s tím, že nechci za žádnou cenu chodit otvírat… a pokud jsem přeci jen byla přinucena, tak jsem si prostě musela jít nechat namlátit a za to ještě dotyčným vesele poděkovat trapným vajíčkem.

 

Dnes už mám svoji rodinu, takže jsem to trošku pozměnila. Manžel má zakázáno přebírat otcovy kruté rituály. Má dovoleno zahájit svou škodolibost až v normální ranní hodiny, až když jsem řádně oblečena a umyta, a to pouze mírným pošimráním na sedací části mého těla. Domů pouštím pouze rodinné příslušníky a přátelé. A nakonec to nejlepší - vajíčka kupuju zásadně čokoládová ;-).

Autor: Lenulation