Mé velikonoční zvyky se mění tím, jak se měním i já.
V dětství jsem prožívala Velikonoce tak, že jsme s mou sestrou a maminkou malovaly vajíčka, chodily trhat kočičky, dívat se na malá jehňátka, která se každoročně rodila u sousedů, zdobily jsme celý dům a pekly beránky, a všechno mi připadalo tak nějak slavnostní.
V pubertě mě i sestru přestalo zajímat barvení vajíček i beránci, ale pořád to za nás tak nějak plnila maminka, a vždycky byl celý dům plný všelijaké výzdoby, kraslic a kočiček. Pro mě začalo být důležitější to, že se nemuselo v pondělí do školy, to že v neděli bývala velikonoční diskotéka a to že nás přicházeli vyšmigrustovat kluci.
Teď mám 25 let a začínám Velikonoce vnímat tak, jako každý podobný svátek. Beru to jako povinnost k velkemu úklidu, a preferuju ať nikdo nepříjde s jalovcem ať mi neudělá bordel. Ani beránka už nepečeme, kdo by se s tím "piplal". Dveře otevírám jen pozvaným nebo příslušníkům rodiny, pro které se v mrazáku pokažde najde slivovice a v lednici obložené chlebíčky, nějaká ta jednohubka nebo kupovaný beránek.
Čím si ale jistá jsem je to, že až budu mít malé děti já, že jim zařídím ty nejhezčí Velikonoce, podobně jako jsem měla možnost prožívat já, budu s nimi malovat kraslice, a zdobit dům, jen už nebudou mít možnost vidět jehňátka, protoze paní sousedka je už dávno mrtvá a v okoli už je nikdo nechová, a pro kočičky budeme chodit daleko k řece, protože les, který vedl kolem našeho domu vystřídala čtyřproudová dálnice.
Autor: Misana23