Nečekaní koledníci

Auto máme již víc než dvacet let. Slouží nám už jenom proto, že rodiče manžela žijí od našeho bydliště přibližně dvě stě kilometrů na východ a moji rodiče zase téměř tolik na sever. Bylo nepraktické to objíždět se třemi malými dětmi autobusem. Někde mezi těmito vzdálenostmi žila naše teta. A k té jsme se jednou na Velikonoce vypravili. Měla jsem nabaleno vše potřebné včetně koledy na Velikonoční pondělí. V ten den k nám chodili koledníci z okolí a my je obdarovávali pamlsky podle tradice. Dělali jsme to tak již několik let a měli z toho radost.

Nastupování do auta se neobešlo bez trochy napětí, neboť můj muž pokaždé vyhrožuje, že tentokrát se do auta s tolika krámy určitě nevejdeme. No, vešli jsme se tam vždycky. Teta, ke které jsme jeli, žila sama, pro sebe si moc nevařila, i proto jsem vezla kvasnice, mouku na mazance, velikonoční výzdobu i ty dárky pro koledníky a taky fůru oblečení na čtyři dny pro děti, abych je měla do čeho převléknout, až se během her umažou. Bylo předjaří, určitě se s nějakým blátem potkají.

nečekaní koledníci Když se auto konečně rozjelo, měla jsem dobrý pocit, že teď už si budeme jen užívat společné rodinné volno, napětí z balení se rozplynulo, těšily se i děti, prostě pohoda. Ale ne na dlouho. Projeli jsme jako vždy ucpanou Prahou, protože všichni Pražáci jsou odněkud a tudíž pravidelně vyjíždějí za svými kořeny (tak jako my). Na dálnici jsme už očekávali trochu plynulejší provoz, ale ouha. Asi na devátém kilometru se ozval netypický zvuk směrem od vozovky. Podívali jsme se s mužem na sebe. Bylo jasno. Píchli jsme kolo. Muž zpomalil a hledal místo, kde by mohl bezpečně zastavit. Odstavný pruh tam byl, ale parkoviště v nedohlednu. Situace byla o to horší, že píchlé kolo bylo levé zadní, tudíž to směrem do silnice. Kolem nás projížděla auta jedno za druhým, vždy se ozval jen takový svištivý zvuk, jak v povolené možná i nepovolené rychlosti spěchala po rychlostní silnici. Dostala jsem strach. Na katastrofické scénáře jsem mistr, takže jsem si hned vybavila zprávy z černé kroniky, jak někdo vystoupil na dálnici z auta a další projíždějící auto ho smetlo. Jenže můj muž je racionální, zodpovědný, takže začal vše chystat k výměně kola. Já hlídala děti zahnané do příkopu a jedním okem sledovala dálnici.

Najednou, kde se vzalo, tu se vzalo, u nás zastavilo policejní auto. Příslušníci nechali zapnuté majáčky a šli se podívat, co se to na jejich úseku děje. Když se přesvědčili, že jsme nezastavili jen z nějakého rozmaru, začali pomáhat. Ale já zaznamenala ještě jednu podstatnou změnu. Ten zvuk projíždějících aut byl najednou docela jiný. Aby ne! Řidiči zpozorovali policejní majáčky a najednou začali kolem projíždět mnohem pomaleji. Velmi se mi ulevilo a policejní asistenci v té chvíli velebila. Když byla rezerva umístěna a píchlé kolo na jejím místě v kufru, upřímně jsme děkovali a já z vděčnosti vyndala z tašky dvě největší čokoládové kraslice, které jsem měla připravené pro manžela a švagra na koledu. Dalo mi hodně práce policisty přesvědčit, že je to výraz nejvyšší vděčnosti a že si je prostě vzít musejí. Ale třeba jen nebyli na sladké.

AK - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete