Byla jednou jedna vrátka a za těmi vrátky bydlel jeden kohoutek a kropenaté slepičky. Jedna ze slepiček každé ráno snesla jedno vajíčko, ale vůbec nevěděla proč panimáma každé ráno posbírá všechna vajíčka, která odnese do domu.
Jaro už se blížilo a slepička zatoužila mít kuřátka, ale panímáma pořád odnášela vajíčka z kurníku do domu. Achich ovej, naříkala slepička, já snad nikdy kuřátka mít nebudu. Stěžovala si kohoutkovi. Druhý den, když šla panímáma pro vajíčka, zapomněla za sebou zavřít vrátka.
Slepička hned vyběhla z kurníku, vyskočila na parapet a dívala se do okna. Viděla, jak panímáma vajíčka barví a krásně zdobí. "No páni," řekla si slepička, "to by byla krásně barevná kuřátka. Jistě by mi je každá slípka z kurníku záviděla."
Velikonoce již byly za rohem a tak panímáma vařila a barvila vajíčka, připravovala se na příchod koledníků. Jednoho dne kohoutek povídá, "Pojď se podívat slepičko, přišli koledníci."
Slepička i kohoutek šli k vrátkům, aby dobře vyděli. Jedno vajíčko koledníkům upadlo a ani si toho v tom spěchu nevšimli. Zato slepička měla oči všude, když všichni z dvorku odešli, přelétla vrátka a běžela k vajíčku. Zjistila, že je vajíčko nakřápnuté, ťukla do něj zobákem a zjistila, že je i uvařené.
"Achich ouvej, takové vajíčko nikdo nevysedí. Já snad nikdy kuřátka mít nebudu, ani barevná ani žlutá!" stěžovala si slípka slípce.
"Až budeš chtít snést vajíčka, tak je snes tam, kde je panímáma nenajde," poradila slípka slípce.
Nešťastná slepička tedy snesla vajíčka na ukrytém místě a seděla na nich dokud se z nich nevylíhla krásná, žlutá kuřátka.
Autor: Annahb