Seděla na schodech, v dlani se jí červenala velikonoční kraslice. Povrch vajíčka byl příjemně hladký a nechat po něm jen tak klouzat prsty ji uklidňovalo. Vstala brzy ráno, aby stihla na dnešní den vše připravit. Ještě teď cítila vůni vařící se řepy a cibulových slupek. Myslela na svoji matku, na svoji babičku, na svoji prababičku. I ony se rok co rok snažily, aby bylo Velikonoční pondělí dnem slavnostním, požehnaným, dnem plným rodinné pohody.

Na rtech se jí objevil trpký úsměv. Rodinná pohoda. Dokázala by si jěště vzpomenout, co se za těmito prázdnými slovy skrývá? Možná, musela by se moc snažit. Snad když byly děti úplně malé - tenkrát se při pohledu na svého muže nechvěla jako osikový lístek, jeho doteky jí ještě dokázaly laskat i konejšit. Přivřela oči. Bože, to už je tak dávno.

Byla to vůbec někdy pravda? Opatrně přehodila vajíčko z jedné ruky do druhé. Když se pak dotkla svého čela, skoro neznatelně zasténala. Rána pořád ještě bolela, i když se manžel vrátil z koledy již před obědem. Vzal si vůbec nádivku nebo je ještě pořád přichystaná v troubě? Nebude mít hlad? Chlapská záležitost, říkal, když odcházel s pomlázkou v ruce. Z legrace ji přetáhl pentlemi, prý aby mu neuschnula.

Smál se. Oba se smáli. Veselé Velikonoce! Teď jsou proutky zlomené. Nebylo před nimi úniku, marně se snažila zakrývat dlaněmi hlavu. Nepij, prosila ho, když za ním zavírala dveře… Skořápka mezi prsty zapraskala. Drtila kraslici v pevně sevřené pěsti a zhluboka dýchala. Za chvíli se vrátí děti. Byla ráda, že tráví odpoledne se svými kamarády ze školy. Ona teď půjde domů a bude zase tou úžasnou mámou. Jen ofinu se sčeše víc do čela a do odpadkového koše smete společně s rozbitým vajíčkem i střípky svého roztříštěného srdce.

Autor: Peregrinn

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10