Když jsem ještě chodila na základní školu, měla jsem mezi kamarády také o rok staršího slepého chlapce Davida. I přes svůj handicap byl zcela samostatný díky svému psovi Dickovi. Pohyboval se i venku sám, doprovázen svým věrným labradorem. To jaro se rozhodla má babička kompletně vymalovat celý barák. Právě nadcházející velikonoční svátky se naši rozhodli využít k tomu, aby vše vyklidili, vymalovali, uklidili a opět dali celý baráček do pořádku. Jenže já a má sestra jsme se to dozvěděly jako poslední. Musely jsme jet s rodiči. A naše milá babička naopak putovala k nám, do našeho bytu. To aby byla v klidu, při práci se nepletla a já také podezírám rodiče, že chtěli, aby jim babička nemluvila do volby barvy, do úklidu atd. Nestihla jsem ani nikoho informovat o tom, že o Velikonocích nebudu doma.
Ten rok se k nám chystal, tak, jako
každoročně, na velikonoční hodování také David. Znal cestu k našemu bytu
nazpaměť, mnohokrát mě navštěvoval. Tentokrát zazvonil a dveře otevřela
babička. Ta ovšem Davida neznala. Viděla slepého chlapce v doprovodu
slepeckého psa a myslela si, že potřebuje pomoct.
David ale vytáhl pomlázku z tašky a spustil s úsměvem na tváři: „Hody, hody, do…“, dál se ale nedostal. Babička ho přerušila: „To ses, chlapče, spletl. Tvá kamarádka bydlí jinde, zavedu tě tam.“ Babička totiž usoudila, že chlapec jde k naší sousedce, o dva roky mladší Marušce. Byly jsme tehdy jediné dvě holky bydlící v celém vchodě panelákového domu. David se divil, jak se mohl splést. Ale mou babičku také neznal. A tak ji alespoň povoněl voňavkou, popřál jí pěkné Velikonoce a nechal se odvést k Maruščinu bytu. Babička zazvonila a odcupitala k nám domů. Když Maruška otevřela dveře a viděla jí neznámého kluka v doprovodu pejska s pletenou pomlázkou v ruce. Bylo jí sice divné, odkud ji chlapec zná, nechala se ale vymrskat a darovala klukovi několik čokoládek a malované vajíčko. Pak bez jediného slova zavřela dveře.
Po Velikonocích jsme se vrátili domů a odvezli jsme babičku do jejího domku. Ta byla spokojená. Vrátil se všední život a mně bylo divné, že za mnou můj kamarád David už dlouho nepřišel. Jednou jsem ho potkala cestou ze zájmového kroužku. Jeho čtyřnohý doprovod Dick se ke mně hrnul a dožadoval se podrbání. „Ahoj Davide, jak se máš? Proč jsi u nás tak dlouho nebyl?“ ptala jsem se. David pozdravil, byl ale nějaký smutný. „Ty si nepamatuješ?“ řekl po chvíli. „Na co?“ ptala jsem se. „Když jsem byl u vás minule, ani jsi mě nepozvala dovnitř. A vůbec ses se mnou nebavila!“ řekl vyčítavě a mně pořád nedocházelo, kdy bych svého kamaráda nepozvala dál. Vážila jsem si toho, že, ač postižený, přijde za mnou, kdykoli má čas. „Kdy to, prosím, bylo?“ dotázala jsem se.
„No, přece o Velikonocích. Dala jsi mi čokolády a vajíčko.“
„Já? My jsme vůbec o Velikonocích nebyli doma! Byla u nás jen babička a my byli u ní. Vyklízeli jsme, malovali, uklízeli a vůbec měli spoustu práce,“ vysvětlila jsem.
Teď se očividně divil David. Pak se usmál: „Ta stará paní, která mě vedla pryč, to byla asi tvoje babička?“ řekl. Nakonec se všechno vysvětlilo. Dokonce jsem jednou vzala Davida na návštěvu k mojí babičce, aby lépe poznala mého kamaráda, který ji o Velikonocích tak překvapil.
ChytráŽena.cz