Velikonoce, muži jásají a ženy se schovávají. Ale jak je to u nás a jak to beru já? Jak tvrdím, je to jediný den, kdy muži mohou „nabít“ ženě legálně a ještě u toho ženy jásají a odměňují je.

Pro mě jsou Velikonoce den jako každý jiný. Když jsem byla malá, tak se sice u nás malovala vajíčka a nachystala se výzdoba, ale Velikonoce se slavily jen mezi námi. Velikonoční pomlázku jsem dostala stejnou jako můj bratr, tatínek vždy razil pravidlo, co jeden to druhý. A toto pravidlo razím stále i u svých dětí. A co se týkalo hochů, kteří na mě zvonili? Pro mě noční můra. Tatínek toto obcházení dívek neuznával, byl vychovaný v tom, že je to žebrání a v té své výchově pokračoval i u nás. Takže pokud na nás někdo zazvonil, tak jsem musela dělat, že nejsem doma a neotevírat.

Ve škole jsem poté poslouchala od spolužaček, kdo u nich byl, ukazovaly si jelita, která každá má a předháněly se, kdo dostal víc a u koho bylo více kluků. Já jsem v tomto byla dosti odstrčená, protože jsem nemohla říci, že to táta neuznává, nemohla sem říci, že jsme jiní než ony. Nejraději jsem měla, když jsme hned brzy po ránu vyrazili na chatu a já mohla s čistým srdcem zažertovat, že jsem raději utekla na chatu a měla jsem aspoň klid. Což tato odpověď se u nás taky dobře brala. Bohužel, ne každý rok bylo na tolik pěkně, aby se dalo odjet.

Teď jsem dospělá a dodnes nevím, ani před svým mužem, jak se chovat, když on s nadšením ráno vstane, jde pro svoji ručně pletenou mrskačku a jde si pro pomlázku.  Připadá mi to trapné a naprosto zbytečné. Tento den bych s klidem vymazala z kalendáře, vůbec nic by se nestalo. Ale i tak každý rok nazdobím vajíčka, hned po ránu dostaneme s dcerou od manžela (až vyroste syn, tak bude dvojitá nálož) a jede se ke tchyni, kde dostanu hned od tchána a synovce, i když on se stále stydí, při čemž už je to dospělý chlap.

Poté přijde k manželům bývalý spolužák ze základní školy se svým synem. Je to krásná tradice. Já se na tento den těším jen na toho kamaráda, že ho zase uvidím. Stále razím, že pomlázku musí dostat i moje dcera, protože jsem v tom byla vychovávaná, přičemž manžel stále toto pravidlo odmítá, že to není den pro holky, ale pro kluky. Bohužel, nebo bohudík, pomlázku chystám já, takže co jeden to druhý. Pravidlo stejného dělení razím stále. Manžel mi ale i tak připomene, že mám být nadšená, že on mi taky nekazí Vánoce, které miluji zase ze všeho nejvíce já.

Takže: „Úsměv prosím a nastrč zadek!“