Velikonoce u přátel

Přišlo jaro a s ním Velikonoce. Ten rok jsem je měla slavit se svým synem u dobrých známých na vesnici na jižní Moravě. Celý týden jsem se chystala, balila a vybírala, co vzít s sebou, abych přátele také potěšila a nepřijeli jsme k nim jako chudáci. Nakonec jsem se rozhodla ještě upéct beránka. Co by to bylo za Velikonoce bez beránka?

Když byl beránek upečený, uvázala jsem mu kolem krku krásnou červenou mašli a přemýšlela jsem, do čeho ho zabalit, aby bez úhony přežil dlouhou cestu za přáteli. Nakonec jsem použila krabici od kávovaru, která odpovídala velikosti beránka. Do ní jsem zavřela svůj výtvor a položila na stůl. Druhý den jsem krabici převázala a jelo se.

Dorazili jsme se synem k přátelům, přivítali jsme se a předali jsme drobné dárečky včetně krabice. Do večera jsme si povídali, šli jsme na procházku a na krabici se zapomnělo. Druhý den ráno si kamarádčina maminka posteskla, že ten rok neupekla ani beránka. „Nějak mi nezbyl čas, stihla jsem jen mazance,“ řekla lítostivě. „Ale já přivezla beránka!“ odpověděla jsem nadšeně, když jsem zjistila, že pečené zvířátko přijde vhod. Kamarádka přinesla krabici, rozvázala provázek a… vyjeveně zůstala stát s otevřenou pusou. Z krabice totiž vytáhla synovo krásné červené autíčko. Nechápala jsem, kde se autíčko vzalo v krabici. A kde je můj beránek?

Vše vysvětlil nakonec můj syn, který se přiznal, že na beránka dostal chuť v den jeho upečení. A v noci svou chuť nepřemohl, vstal a beránka ochutnal. Ten mu ale zachutnal, a když se k němu přidal i náš pes, jedli a jedli, až z beránka nic nezbylo. Prázdná krabice byla moc lehká, proto syna napadlo něčím ji zatížit. K tomu se hodilo právě ono červené autíčko. Já pak druhý den, nic netušíc, krabici zavázala a odvezli jsme ji k přátelům.

Tak ty Velikonoce byly přece jenom bez beránka… Ale i tak se povedly!