Blížily se Velikonoce. S tím souvisí velký úklid, cídění, praní a celková očista bytu. Ten den jsem měla spoustu prádla na praní. Venku svítilo sluníčko, byl krásný jarní den.  Já si koupila před pár dny nové kolíčky na prádlo, krásně barevné, umělohmotné, které měly premiéru.

Postupně jsem pověsila velké prádlo a zbylo mi v koši jen to malé, ponožky a spodní prádlo. Nerada věším na okno své spodní prádlo, ale nyní jsem ho zavěsila až na poslední dvě šňůry u okna, tak se skrylo za utěrky, ručníky, osušky a další velké kousky. Byla jsem spokojená. Když jsem jakž takž byla se vším hotová, zavolala kamarádka.

Ptala se mě, co dělám a jestli nemám chvilku času zajít na kafe. Na kávu u kamarádky si člověk čas rád udělá, že ano? A tak jsem vzala psa, který stejně potřeboval ven, a šla.

U kamarádky jsem „zdrbla“ trochu déle, jak to tak bývá. Musely jsme probrat všechno důležité, zajímavé a neodkladné.  Kamarádka řešila pár problémů, s kterými jsem se jí snažila pomoct. A pak jsme taky mluvily o tom méně důležitém, méně neodkladném a méně zajímavém. Prostě dvě ženské, když se sejdou u kávy.

Mezitím se venku začaly dít divy. Přišla vichřice a přinesla s sebou déšť. A tak kamarádka prohlásila, že v tom počasí domů ještě nepůjdu. Měla pravdu. Co bych chodila, když syn byl u babičky a venku lilo jako z konve. A tak jsme daly druhou kávu a drbaly dál. Když déšť ustával, vyskočila jsem najednou se zvoláním: „Proboha, já mám prádlo na okně!“ Tím byl konec diskuze, já popadla psa a letěla domů.
     Moje prádlo! Když jsem otevřela okno a hmátla po šňůrách, zjistila jsem, že se na nich třepotá jen jedna jediná osuška. Všechno ostatní: ručníky, utěrky, ale i ponožky a veškeré mé i synovo vyprané spodní prádlo chybělo. Ani jsem se nedívala dolů a hned jsem tam utíkala.

Mezitím ale vysvitlo sluníčko a venku už byla opět spousta lidí. Já dorazila před vchod a hledala jsem na trávníku. Ale tam ležel jen jeden jediný ručník. Kde je ostatní můj majetek? Kam se poděly mé věci? Nechápala jsem. Pak na mě zavolala kamarádka tu větu: „Koukám, že stavíš májku!“ A já nechápala až do chvíle, dokud jsem se nepodívala nahoru do jejího okna. Bříza, stojící před naším vchodem, byla totiž ověšená vším, co jsem ten den prala. Chyběla jen jediná osuška, pověšená za staré dřevěné kolíčky.

Ta naše bříza před barákem vypadala skutečně komicky. Na jejích větvích plápolaly utěrky i ostatní prádlo jako fáborky na skutečné májce a úplně nahoře visely mé krásné nové růžové kalhotky. Lidé venku si mě samozřejmě hned všimli, když jsem se snažila naši májku odstrojit. Vše jsem zvládla na jedničku, jen těch růžových kalhotek se mně nepodařilo zmocnit. A tak tam ten den musely zůstat. Až druhý den jsem s radostí zjistila, že v noci pofukoval větřík a shodil netradiční ozdobu. Ráno jsem se proto zmocnila i posledního kousku prádla.
     Od těch dob nevěším na šňůry na okně spodní prádlo a nedůvěřuji novým kolíčkům…