Velikonoční pondělí roku 2016 pro mě bylo ve znamení překvapení a to velice krásného a musím uznat, že i romantického. A to nejsem žádná velká romantička. Žijeme spolu s přítelem už něco přes 3 roky. Nejsem z těch, co by svatbu potřebovala jako důkaz nehynoucí lásky, ale taky neříkám, že by se mi nelíbila. Je pravda, že sňatek spoustu věcí zkomplikuje, ale i zjednoduší.

Přítel byl však jednou již ženatý a nedopadlo to vůbec dobře. Takže jeho názor byl, že už se nikdy ženit nechce a nebude. Vztah, který měl přede mnou, trval 10 let a neskončil svatbou, tudíž jsem nečekala, že se mnou to bude jiné. Navíc, když někdo ze známých otevřel toto téma, tak prohlásil, že než sňatek, tak raději narazí autem do zdi. Tohle prohlášení mi bylo sice líto, ale co člověk nadělá. Snažila jsem se nebrat to osobně.

Na Velikonoce bylo vše nachystané jak má být a čekala jsem, jak budou probíhat. Asi jako každá ženská trošku i se strachem, jak velký nářez to letos bude. Nečekala jsem sice žádné velké davy návštěv, ale člověk nikdy neví. Poté co se přítel nasnídal a vypil kávu, jsem čekala, kdy to vypukne. Jaké bylo však moje překvapení, když místo mrskání poklekl a požádal mě o ruku. Byla jsem v takovém šoku, že než jsem odpověděla, tak jsem se ho zeptala, jestli to myslí vážně. Když řekl, že myslí, tak moje odpověď byla samozřejmě ano.

Že změnil názor mě překvapilo, ale ještě víc to, že u té žádosti poklekl. Sám totiž o sobě říká, že není vůbec romanticky založený. Vymrskaná jsem tento rok nakonec vůbec nebyla, nikdo výjimečně nepřišel. Ovšem nezapomenutelný den to tedy byl a doufám, že změny názoru nebude přítel nikdy litovat a já také ne.