„Ach jo, zase se blíží Velikonoce,“ posteskla jsem si při pohledu do kalendáře. Už od dětství je nemám moc ráda. Možná to bude tím, že k nám domů často chodili úplně cizí kluci, a to jen proto, že je můj otec učil.

Nejraději bych někam utekla. Někam daleko nebo vysoko. A tento rok se mi to mělo splnit. „Co kdybychom jeli v pondělí na kolech na Lysou?“ zeptal se mě přítel. Sice představa náročného stoupání nebyla zrovna příjemná, ale představa koledníků byla ještě nepříjemnější.

Nastalo tedy Velikonoční pondělí. Naštěstí tento rok přišlo jaro brzy, takže na horách už nebyla ani známka po sněhu. Vyrazili jsme. Od nás je to k Lysé asi tak 15 kilometrů, takže to byla pěkná „rozcvička“. Dorazili jsme na úpatí hory. Chvíli jsme si odpočali, dali svačinu a pokračovali ve stoupání. Byla to celkem fuška, ale zvládnout se to dalo. Naštěstí po asfaltovce nešlo moc lidí, takže jsme je nemuseli objíždět. Stoupali jsme a stoupali a konečně jsme před sebou spatřili vysílač. Tak to už tam budem, pomyslela jsem si. „Ještě tři kilometry a jsme tam,“ zchladil mé naděje přítel. Závěrečnou pasáž bych označila za nejnáročnější, pořád jsem před sebou viděla cíl (vysílač), ale pořád jsme u něj ještě nebyli. Deprimující…

Konečně, dorazili jsme nahoru k chatám. Uff a teď si dám něco k pití, říkala jsem si v duchu a dopadala na jednu z venkovních laviček. „Ahooooj! Co vy tady? Vůbec mě nenapadlo, že tady dneska taky dorazíte!“ ozvalo se za námi. Otočím se a koho nevidím – tři spolužáci ze střední. Radostné shledání, po pěti letech, vítání, sdělování novinek, tlachání… a najednou kluci spustili: „Hody, hody doprovody, dejte vejce malovaný…“

Takže velikonočnímu výprasku jsem se nakonec nevyhnula.  Utekla jsem sice daleko, vysoko, ale jak vidno, i tam člověk může narazit na nějaké ty pomlázky chtivé chlapy. Kdo by to byl řekl, že si tihle tři kluci s sebou na Lysou místo turistických hůlek vezmou karabáče…