Jako první z nich k nám vždy dorazil bratranec, protože moji rodiče byli jeho kmotři a v rodině to tak chodilo. Po něm pak ve větších či menších skupinkách, ale i jednotlivě přicházeli postupně chlapci z ulice, spolužáci, otcovi kamarádi se svými syny, ale i náhodní kolemjdoucí.
Máma vždy tvrdila, že se nehodí koledníky nepozvat až do domu, a tak se u nás za to pondělní dopoledne vystřídal vždy velký počet lidí. Že bychom na

Ale neměli to se mnou "mrskači" vůbec lehké. Vždy jsem uměla rychle a dobře běhat a klukům jsem většinou stihla utéct na dvůr a na zahradu a když mě chtěli vyšlehat a postříkat voňavkou (což jsem nesnášela ještě víc než vyšlehání), museli si mě nejdřív chytit. Samozřejmě že se jim to vždy podařilo, vždyť přece byli v přesile, a potom mě bitka neminula, dokonce jsem několikrát skončila v sudu s vodou, který měl můj otec na zahradě.
Když už jsem byla trochu starší, jedna z mých kamarádek přišla s nápadem, že po obědě už je holčičí pomlázka a tak jsme se už týden před Velkou nocí dohodly, že půjdeme zase my vyšlehat chlapce z ulice. A náležitě jsme se na to i připravily. Šly jsme si nařezat proutky na pomlázky a kamarádka, která měla mladšího brášku, vymámila z něj postup na pletení velikonoční pomlázky. V tom čase se ale pletly i pomlázky z bužírky a tak jsme si upletly i přesně takové. Dopoledne jsme přetrpěly s vědomím, že po obědě výprask chlapcům vrátíme. A tak se i stalo. Poslušně jsme se všechny doma naobědvaly a potom jsme vyrazily na "trestnou výpravu", pěkně od jednoho domu k druhému - šly jsme všude tam, kde měli alespoň jednoho chlapce. A protože jsme chtěly jít s dobou a být moderní, chlapci od nás dostávali výprask nejen pomlázkami z proutí, ale hlavně - těmi z bužírky.
Až po svátcích jsme se dozvěděly, že jsme je vyšlehaly víc než by se slušelo a nejeden kamarád měl problém si po našem "nájezdu" sednout, nebo jim zůstaly bolestivé značky a otisky po pomlázce na nohou a na zádech. My jsme si totiž vůbec neuvědomily, že výprask pomlázkou z bužírky bolí o hodně víc než tou klasickou pomlázkou. Ale kluci nám to po čase odpustili a v konečném důsledku to bylo přece jen k něčemu dobré - od té doby nás už šlehali jen jemně a s citem - a my jsme na oplátku už nikdy neměly "holčičí pomlázku".
K Velké noci však patřily i příjemnější zážitky. U nás v rodině bylo zvykem, že na velikonoční neděli chodil u nás velikonoční zajíček. To znamenalo, že rodiče nakoupili sladkosti, čokoládová vajíčka, kuřátka, zajíčky a každý rok jsme k Velké noci dostali nové boty a protože jsme žili v rodinném domě se zahradou, všechno ukryli a roztrousili po zahradě pod keře a my jsme to museli hledat.
Tenhle zvyk se mi velmi zalíbil a chtěla jsem ho dodržovat i později, když už jsem se vdala. Jenže v panelákovém bytě už to nebylo zkrátka ono. Proto jsem velmi ráda, že nyní bydlíme v menší bytovce, máme vlastní oplocený pozemek a tak jsem mohla naší vnučce přichystat "zajíčka", jakého jsem v dětství zažívala já sama. Další rok jsme už trávili velikonoční svátky na chatě a zajíček chodil tam. Vnučce se to nesmírně líbilo a já jsem měla velkou radost, že jsem obnovila zvyky naší rodiny z mého dětství. Manžel se smál, že jsem z toho měla větší radost než naše Alenka.
dada274 - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz