Už od dětství, kam až sahá moje paměť, jsem neměla ráda velikonoční svátky. Lépe řečeno Velikonoční pondělí nebo jak se u nás říká - pomlázku. Nevím, jestli to bylo proto, že nás máma budila už brzy ráno, abychom se stihli umýt, obléknout a nasnídat dřív, než přijdou první koledníci, anebo proto, že jsem každý rok dostávala "výprask" korbáčem - velikonoční pomlázkou, a za to jsem vykonavatele tohoto výprasku musela pohostit a dát jim "odměnu" ve formě vajíčka, někdy i ve formě peněz, ještě k tomu jim být za to vděčná, poděkovat a být na ně milá.
 
Jako první z nich k nám vždy dorazil bratranec, protože moji rodiče byli jeho kmotři a v rodině to tak chodilo. Po něm pak ve větších či menších skupinkách, ale i jednotlivě přicházeli postupně chlapci z ulice, spolužáci, otcovi kamarádi se svými syny, ale i náhodní kolemjdoucí.
Máma vždy tvrdila, že se nehodí koledníky nepozvat až do domu, a tak se u nás za to pondělní dopoledne vystřídal vždy velký počet lidí. Že bychom na svátky nebyli doma vůbec, to prostě nepřicházelo do úvahy.
Ale neměli to se mnou "mrskači" vůbec lehké. Vždy jsem uměla rychle a dobře běhat a klukům jsem většinou stihla utéct na dvůr a na zahradu a když mě chtěli vyšlehat a postříkat voňavkou (což jsem nesnášela ještě víc než vyšlehání), museli si mě nejdřív chytit. Samozřejmě že se jim to vždy podařilo, vždyť přece byli v přesile, a potom mě bitka neminula, dokonce jsem několikrát skončila v sudu s vodou, který měl můj otec na zahradě.

Když už jsem byla trochu starší, jedna z mých kamarádek přišla s nápadem, že po obědě už je holčičí pomlázka a tak jsme se už týden před Velkou nocí dohodly, že půjdeme zase my vyšlehat chlapce z ulice.  A náležitě jsme se na to i připravily.  Šly jsme si nařezat proutky na pomlázky a kamarádka, která měla mladšího brášku, vymámila z něj postup na pletení velikonoční pomlázky. V tom čase se ale pletly i pomlázky z bužírky a tak jsme si upletly i přesně takové. Dopoledne jsme přetrpěly s vědomím, že po obědě výprask chlapcům vrátíme. A tak se i stalo. Poslušně jsme se všechny doma naobědvaly a potom jsme vyrazily na "trestnou výpravu", pěkně od jednoho domu k druhému - šly jsme všude tam, kde měli alespoň jednoho chlapce. A protože jsme chtěly jít s dobou a být moderní, chlapci od nás dostávali výprask nejen pomlázkami z proutí, ale hlavně - těmi z bužírky.

Až po svátcích jsme se dozvěděly, že jsme je vyšlehaly víc než by se slušelo a nejeden kamarád měl problém si po našem "nájezdu" sednout, nebo jim zůstaly bolestivé značky a otisky po pomlázce na nohou a na zádech. My jsme si totiž vůbec neuvědomily, že výprask pomlázkou z bužírky bolí o hodně víc než tou klasickou pomlázkou. Ale kluci nám to po čase odpustili a v konečném důsledku to bylo přece jen k něčemu dobré - od té doby nás už šlehali jen jemně a s citem - a my jsme na oplátku už nikdy neměly "holčičí pomlázku".
K Velké noci však patřily i příjemnější zážitky. U nás v rodině bylo zvykem, že na velikonoční neděli chodil u nás velikonoční zajíček. To znamenalo, že rodiče nakoupili sladkosti, čokoládová vajíčka, kuřátka, zajíčky a každý rok jsme k Velké noci dostali nové boty a protože jsme žili v rodinném domě se zahradou, všechno ukryli a roztrousili po zahradě pod keře a my jsme to museli hledat.

Tenhle zvyk se mi velmi zalíbil a chtěla jsem ho dodržovat i později, když už jsem se vdala. Jenže v panelákovém bytě už to nebylo zkrátka ono. Proto jsem velmi ráda, že nyní bydlíme v menší  bytovce, máme vlastní oplocený pozemek a tak jsem mohla naší vnučce přichystat "zajíčka", jakého jsem v dětství zažívala já sama. Další rok jsme už trávili velikonoční svátky na chatě a zajíček chodil tam. Vnučce se to nesmírně líbilo a já jsem měla velkou radost, že jsem obnovila zvyky naší rodiny z mého dětství. Manžel se smál, že jsem z toho měla větší radost než naše Alenka.